Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 6 až 10

2. 6. 2011

Domažlická ulice – kulturní dům Družba

 

Na této fotografii z roku 1904 vidíme již neexistující část tehdejší Říšské ulice, později U Sv. Rocha, dnes ulice Domažlické.

 

Na tomto místě stojí kulturní dům Družba, který se stavěl v letech 1978 až 1982 a též já jsem na této stavbě něco málo vykonal, neboť jsem zde dělal závěrečné praktické učňovské zkoušky. Museli jsme v časovém termínu tří dnů nahodit maltovou omítkou místnost a poté ji vyštukovat.  Investorem byl ONV – Okresní národní výbor a stavělo se dle návrhu ing. architekta Petra Leitla z Plzně. Hlavní dodavatel všech prací byl Okresní stavební podnik Klatovy. Tyto domy tudíž byly zbourány v letech 1978-1979. A ještě něco zmizelo v nedávné historii. Napravo od hlavního vchodu stála od roku 1982 socha „Polední odpočinek“ (také se někdy udává za oficiální název - "Dělnická píseň"), čili muž sedící a socialisticky přemýšlející. Lidé ho přejmenovali na „Hrbáče“ a různě ho „zdobili“. Jednalo se o kamenný monolit akademického sochaře Aloise Sopra. Socha měla „jepičí“ život. Byla odstraněna již roce 1984 a odvezena do přírodní galérie na hrad Klenovou. Dnes již tam není. V roce 2001 se fragmenty díla  z opuky použily na tvorbu jiných věcí.

 

Na snímku je dům s vjezdem čp. 8/III. kovárna kováře Antonína Lavičky. Před ním zde byl Petr Hrach. Vedlejší dům směrem k sokolovně byl čp. 7/III. obchodníka Markuse Suchařípy. Za první republiky ho vlastnil řezník Rafael Thurnwald a po něm jeho syn Robert. Další dům byl čp. 6/III., který byl již rohový a odbočíme-li doprava, dostaneme se do ulice Aretinovy. Tento dům byl v držení Petra Chodounského. Další léta zde známe Kateřinu Márovou. Víte, že tu bylo pohostinství? V tomto domě byl starý hostinec „U Egnerů“, známější však pod názvem „U Choda“. Dlouholetým  a vyhlášeným hostinským byl Alois Mára.

  

Abych nezapomněl, na druhou stranu směrem k mostu, vedle čp. 8/III. byl patrový dům čp. 9/III., kde před válkou také byla kovárna Františka Kuncy. Tato rodina držela dům dlouhá léta. Dům byl velmi historicky a stavebně cenný. Byl to totiž renesanční panský dům pánů z Klenového a sloužil jim od roku 1580, když byli v Klatovech. V letech 1670-1674 se uvažovalo, že by zde mohlo být sídlo klatovského biskupství.  Je pravda, že byl roku 1675 pobořen povodní z nedalekého Drnového potoka a z celé stavby zbylo torzo obvodových zdí s portálem a renesančním vjezdem do dvora. Pozdější vnitřní barokní adaptace byla velmi zajímavá a dnes by byl dům vyhlášený kulturní památkou. V roce 1969 byla kulturní komisí MNV a ve spolupráci okresního vlastivědného muzea napsaná památková zpráva, která měla, mimo jiného, tuto památku zachránit. Dokonce v prosinci roku 1968 byl dům uveden ve zprávě docenta doktora Václava Mencla. Dle jeho zjištění byl stav domu dobrý, bez statického narušení a cílem bylo ho zachovat. Byla zde šance zakomponovat tento dům do připraveného budoucího kulturního areálu, s možností vybudování bytů, motorestu, či jiného společenského využití. Bohužel k ničemu takovému nedošlo. Jelikož kulturní dům potřeboval parkoviště, rozhodlo se v dalších letech o celkovém zbourání…

 

Dále ještě na současné fotografii je vidět nový most postavený z prefabrikovaných dílců, z roku 1982, který nám slouží dosud. Dřívější most byl také železobetonový a kdyby byl širší, nemusel být odstřelen. Jeho stavba se realizovala v létě 1932. Stál zde tedy pouhých padesát let. Jelikož tímto směrem z Klatov do Bavor vedla po dlouhá staletí důležitá zemská cesta, byl zde most již od založení města. Samozřejmě kdysi dřevěný, poté od doby renesanční most kamenný. Dle starých rytin víme, že se jednalo o most dvouklenbový. V roce 1710 byla na most umístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého jako dar Václava, hraběte Černína z Chudenic, městu. Při bourání mostu v roce 1827 byla socha přemístěna ke kašně na Rybníčky. Tady s menší přestávkou stojí dodnes. Další rok (1828) se začalo se stavbou nového mostu, který byl úplně dostavěný až v roce 1837 (zbourán byl ve výše zmíněném roce 1932). Tento nový most byl opatřený novou sochou, tentokrát litinovou s polychromií (vícebarevnou). Jako světec na mostě to byl opět svatý Jan Nepomucký. Most měl kromě sochy ještě velký kříž (údajně je na hřbitově) a pískovcovou sochu „Piety“ (Panny Marie s Ježíšem sundaným z kříže). Tuto sochu dnes nalezneme ve výklenku na jižní straně arciděkanského kostela. Sundaný „litinový Nepomucký“ byl odvezen do krypty děkanského kostela a časem se na něho zapomnělo. Přišla válka, následně změna režimu a na takové věci nebyl čas. Až v roce 1985 při navážení střešní krytiny kostela ho tady „objevil“ Otakar Štáhlich. Tuto svoji vzpomínku „ventiloval“ v roce 2001 v Klubu přátel Klatovska a zde „uzrála“ jeho  myšlenka na návrat sochy do veřejného prostoru. Město Klatovy tento návrh akceptovalo a následně realizovalo. Restaurování provedl v letech 2003-2004 akademický sochař Jindřich Kovařík z Kralovic, doplňky dělal umělecký kovář Václav Minařík z Kladna. Podstavec, který navrhla Miloslava Hájková, zhotovila firma ŠTUKO ARS, která také sochu instalovala (26. 5. 2004). Slavnostní odhalení bylo 19. června toho roku. Tuto technickou památku dnes najdeme na levém břehu Drnového potoka nedaleko mostu u budovy hlavní klatovské pošty.

 

Domažlická ulice - Podhůrčí

 

   Tentokrát se podíváme na naše město pěkně shora. Odkud by byl takový pohled nejlepší? Ano, máte  pravdu, přece z Černé věže. Ve 20. století zaznamenaly Klatovy velké a výrazné změny a  také město se  nebývale rychle a mohutně rozrostlo. Jednu z největších stavebních expanzí jsme zaznamenali na západě  města pod vrchem Hůrkou.

                

Na dobové fotografii pořízené zhruba před sto lety vidíme, že východní úpatí Hůrky byla jen samá pole a louky. Za železniční tratí vedoucí do Horažďovic, která byla realizována v roce 1888, nebylo postaveno zhola nic. Jediné, co za tratí stálo, bylo několik objektů při silnici do Domažlic. Tato silnice se jmenovala v minulosti Beňovská, Domažlická, Fügnerova a dnes opět Domažlická. První z nich byl dům čp. 114/III., kde bylo slavné  klatovské zahradnictví Ferdinanda Svobody. V době císařství zde žil jeho otec Vojtěch, který zahradnictví roku 1890 založil. Dnes jsou zde autodíly firmy SATO Vladislava Tomana. Druhý objekt je vila čp. 161/III. Josefa Kučery, později Karla Tichého (dnes Petra Rosy). Zde kdysi byla v provozu velmi známá a oblíbená restaurace „Villa“. Byl tady velký sál a v 60. letech 20. století zde naši rodiče „prožívali“ své oblíbené odpolední „čaje“. Ještě dříve, před válkou, byl před vchodem venkovní taneční parket a kuželník. Na přelomu 80. a 90. let se sál zrušil, zůstal jen výčep piva (do roku 1993) a vznikl tu sklad zdravotních pomůcek. V roce 2005, po předchozí velké adaptaci objektu, byl provoz restaurace opět obnoven. Bohužel po necelých třech letech provoz skončil. Je to škoda, protože zde byl hudební klub s hernou a barem. Místo bylo oblíbené, hlavně pro konání koncertů rockových kapel. Z minulosti ještě připomenu, že na jaře roku 1968 ve zdejším sále proběhlo tisícové, dodnes vzpomínané setkání občanů, jejichž požadavky přiměly ředitele „Škodovky“ V. Bukváře dát ulít duplikát pamětní desky na počest osvobození města Klatov americkou armádou, když její originál byl v této továrně (Keramstroj) 2. října roku 1950, roztaven. V současnosti zde v sále najdeme stavební bazar a prodejnu Second handu. Za „Vilou“ se rozkládá kvalitní zahradnictví Antonína Papeže. Pokud potřebujete byť jen radu, zajděte tam. Toto rodinné zahradnictví bylo založeno již ve válečné době a dnes patří k hlavním pilířům tohoto oboru v celém okrese. Najdete zde stovky druhů květin, stromů, ovocných a zeleninových produktů, ale hlavně, co zde najdete, je ochota, pochopení, láska k práci a  k přírodě. Třetí objekt je čp. 210/III. což byla Městská elektrárna a za ní čtvrtý, čp. 146/III., Městská plynárna. Oba dva podniky, jak vidno z názvu, založilo a spravovalo samotné Město Klatovy. Víte, že plynárna byla založena již roku 1873? Pátým objektem je čp. 188/III. úředníka dráhy Františka Straky. Původní majitelé byli Antonín a Rosálie Exnerovi (dnes rodiny Jandošova a Matoušova). Dnes tady najdeme restauraci s penzionem "Klatovský dvůr" a je zde příjemné prostředí. Na druhé straně silnice při hlubokém úvozu „staré cesty“ bylo hospodářství čp. 156/III. Josefa Klobase a čp. 190/III. rolníka Františka Mareše (poté Františka Nejdla). Víte, jak se zde říká? Poeticky: „Na Cikánce“. V tomto velkém prostoru „za tratí“ byly ještě dva objekty. V prodloužené Voříškově ulici čp. 191/III. hospodáře Antonína Blechingera a čp. 154/III. rolníka Václava Duchka.

 

Z objektů „před tratí“ zmíním jen ten výrazný v Niederleho ulici, což je čp. 75/III. Od roku 1873 do  roku 1885 zde byla Okresní hospodářská škola, později zvaná rolnická a poté zde býval  městský chudobinec. Dnes je dům v majetku zde sídlící firmy  ŠTUKO ARS spol. s r.o. rodiny Václava Fleisiga, která se specializuje na obnovy složitých zdobných historických fasád a interiérů. V tomto patří mezi nejlepší firmy v naší republice a její nosný pilíř tvoří zkušení umělečtí štukatéři, kteří ovládají tradiční  štukatérské řemeslo a jeho technologii. Vše, co vidíme na fotografii ze současnosti, bylo postaveno až po 1. světové válce. Vyjmenovat všechny domy nelze, a tak v krátkosti jen to hlavní. Vilová zástavba je vesměs předválečná, panelová zástavba je většinou ze 70. let 20. století. Z doby socializmu je také zimní stadion (1972-1973, zastřešený 1982-1984), z 80. let atletický stadion fotbalovým hřištěm a také základní škola v Tolstého ulici. Naopak již požehnaného věku se dožil atletický sokolský stadion, který byl zbudován v letech 1928-1930. Zde je zajímavost, že 2. prosince 1925 zemřel v nemocnici bratr Rudolf Brož, který věděl, že klatovská sokolská obec hledá peníze na zaplacení vyhlédnutých pozemků, prozřetelně v den své smrti napsal závěť a své jmění odkázal sokolské jednotě. Bylo toho za 87 425 Kč a pozemky stály 94 020 Kč. Bylo tedy po starostech.

 

Dnes v tomto prostoru žije přibližně sedm tisíc obyvatel, což je skoro jedna třetina města. Za dalších sto let můžou být Klatovy eventuelně až v Beňovech… Říkáte si, že jsem na něco zapomněl? Nebojte se. Hůrku připomenu na konec. Jedná se o nejvýraznější kopec v okolí města (498 m. n. m.). Kdysi byl porostlý jen duby, proto název „Žaludová Hůrka“. Dlouho nebyl zalesněný a město toto místo používalo jako strážný bod. Na vrcholu byl již od roku 1331 kostelík Proměnění Krista Pána, který časem zanikl a byl nahrazen v letech 1712 až 1725 barokním kostelem sv. Anny. Dnešní les byl vysazen až v polovině 19. století, a proto naši pradědové na zřícenině kostela sv. Anny v 80. letech 19. století postavili dřevěnou rozhlednu. Později, již za republiky (1927), Klub českých turistů uvažoval o rozhledně zděné s ubytovací chatou. Problémem byly peníze, a proto vše skončilo. Dnes naše vedení města uvažuje o něčem podobném, dokonce již existuje studie a možná k tomu přibude lyžařský areál s lanovkou a bobovou dráhou. Jak vidíte, nápady a lidé jsou stejní, jde o dobrou myšlenku, lidé by byli spokojeni, jen peněz se bohužel nedostává...

 

Jedna perlička z černé kroniky císařského mocnářství. V časopisu Šumavan z 22. dubna 1900 se píše:

 

„Starý nemrava. Vetchý 74 letý almužník Jakub Slavík, jemuž byt vykázán v městském chudobinci č. 75 na říšském předměstí v Klatovech, vylákal na Bílou sobotu dne 15. t. m. 13 letou školačku A.  P. do polí a dav  dva dvouhaléře páchal s ní necudnosti. Byl však přistižen polním hlídačem Václavem Jandou, který oznámil to policii a Slavík dodán k soudu“.

  Domažlická ulice - Schifauer - Škodovka

 

Tento díl nám ukáže změnu, která se týká naší současnosti a někteří naši spoluobčané nemají z této změny ještě své vnitřní jizvy zcela zahojené. Jedná se totiž o „Škodovku“.

 

Na fotografii z roku 1986, která nebyla nikdy publikována, vidíme areál továrny z východní strany, kde vznikla nová vrátnice. Ta původní byla z Domažlické ulice (zbourána v roce 1986). Prvního dubna roku 1983 prošla ranní směna ještě starou vrátnicí, ale odpolední už nastupovala a ranní odcházela novou vrátnicí za kantýnou u Drnového potoka. Areál továrny se rozprostíral na ploše zhruba sedmi hektarů a dá se říci, že to byla nejslavnější továrna v historii Klatov vůbec. První část demolice probíhala od 14. června 2005, kdy se také zbouraly komíny od kovárny a kotelny (15.- 24. srpna) a postavil se kruhový objezd. To vše pro market Lidl (otevření 3. 12. 2005). Druhá část demolice začala v prosinci 2006. Kvůli protestům občanů byla načas zastavena, ale v únoru 2007 opět pokračovala a vzápětí dokončena (bourání sporné kotelny bylo 22. února). V letošním roce zde společnost InterCora Ivana Hlaváčka začne stavět obchodní centrum, kde budou supermarkety Tesco a Obi s rychlým občerstvením a snad i s čerpací stanicí. Jen ten název komplexu – „Škodovka“ zůstane… V dubnu 2008 patentní úřad České republiky tento název schválil.

 

Pro osvěžení paměti si připomeneme, že původní název až do roku 1945 byl - Leopold Schifauer  - továrna na stroje, kotlárna a slévárna. Po válce byl k názvu přidán dodatek - národní správa. Od roku 1948 byla továrna známá jako Keramstroj n. p. (národní podnik) závod 4 Klatovy. Od roku 1953 byla další změna názvu - Klatovské strojírny n. p. Klatovy. Od roku 1958 - Závody V. I. Lenina n. p. Plzeň závod Klatovy. V roce 1974 - Škoda n. p. Plzeň závod Klatovy. Od roku 1984 koncernový podnik, po revoluci státní podnik a konečně od roku 1993 Škoda společnost s r. o. Tak to vidíte, taková historie a takový konec...

 

A jaký byl začátek? Leopold Schifauer se narodil roku 1823 v Neusiedelu u Traiskirchenu (u Vídně) v Dolním Rakousku a byl mědikovcem. Práce ho zavedla do Čech, kde se oženil s Barborou Kroftovou a roku 1854 přišel do Klatov. Ve Vídeňské ulici čp. 16/IV. založil svojí první dílnu. V roce 1856 se přemístil do ulice Seminářské (dnes ul. Vančurova) do čp. 57/I., ale záhy nato (uvádí se roky 1857 a 1862) zakoupil domy čp. 139/III. a 15/III., i s pozemky a zřídil zde menší fabriku. Ta se časem rozrostla a koncem 19. století to byl největší tovární areál ve městě. Leopold v roce 1900 umíral se spokojeností v srdci. Ještě za života předal továrnu svému synu Aloisovi (*1860), který pracoval i jako dělník až v USA (bratr Aloise, Michal, měl dceru Marii, která se sňatkem s JUDr. Vladimírem Hostašem provdala do této rodiny). Po něm vedl továrnu jeho syn, také Alois (*1897), kterému byl majetek v roce 1945 zestátněn. Jeho syn Richard (*1931) pracoval v Praze a tam dosud žije. Mužského nástupce pan Richard nemá, ale jeho dcera Jana se provdala za Miroslava Peka, který dnes s tchánem vlastní světoznámý podnik  SCHIFAUER & PEK na výrobu kvalitních vysokotlakých kompresorů. Pan Richard tuto svoji živnost založil již v roce 1988 na tehdejší povolení a dokázal, že i on má podnikavého ducha v rodinných genech.

 

A ještě tři poznámky nakonec. V této továrně prožili skoro celý svůj pracovní život dva lidé, kteří jsou svým charakterem a ve svém věku osmi křížků příkladem pro ostatní. Jsou to pánové Jaroslav Jindřich a Roman Lepič. Druhá. Z této fabriky dělníci na přelomu 19. a 20. století hodně chodili na pivo hned vedle do čp. 13/III. hostince „Nová Hospoda“ (později lidově Dělnický dům), kde zejména dělníci sociální demokracie schůzovali. V 70. letech 20. století se vše zbouralo… Abyste věděli, tak tento hostinec stál v místech dnešního parkoviště marketu Lidl. Hostinec se v 19. století jmenoval „U Zlatého jelena“. A ta třetí. V roce 1924 se v „Šifaurovic“ továrně ulil unikátní litinový kalich. Stál tehdy 4 456 korun a byl vyroben k výročí 500 let od smrti slavného husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. Mnoho mostů, vodních turbín, strojů, kotlů, varen a dalších výrobků z této továrny se již do dnešních dní nedochovalo či bylo zničeno, ale tento dva a půl metrů vysoký a šestnáct set kilogramů vážící kalich ano. Je umístěný na Žižkově vrchu (dříve Šibeničním) nad Sušicí. Jako memento zašlé slávy a připomenutí technického umu českých lidí v této části Pošumaví bude symbolicky „hledět“ do budoucích časů...

 

Dukelská ulice – pod nemocnicí

 

Jak dokládá fotografie z roku 1961 i toto místo se výstavbou panelových domů velmi změnilo. Jedná se o křižovatku Koldinovy ulice s dnešní Dukelskou směrem k nemocnici.

 

Na dobové fotografii, která se prvně zveřejňuje, vidíme ulici V Lázni. Po 2. světové válce se nazývala Pod Vrškem a poté Dukelská. V pozadí vidíme areál bývalé Okresní veřejné nemocnice, která byla postavena v letech 1911-1913 pražským stavitelem Václavem Nekvasilem. V době svého vzniku v ní bylo deset budov s 200 lůžky. Provoz této, na svoji dobu moderní nemocnice, byl zčásti provizorně zahájen v roce 1913 a plný provoz se slavnostním otevřením nemocnice následoval 14. února roku 1914. Velkou měrou na vzniku se zasloužil starosta města MUDr. Alois Mašek.

 

Nalevo je budova čp. 259/II. v ulici Pod vrškem, postavena v letech 1928-1929 jako Okresní dětský domov JUDr. Karla Hostaše. Byla v něm ubytována opuštěná mládež a sirotci. Na východní straně spali hoši a na straně západní, děvčata. Po 2. světové válce sídlila v budově nějaký čas Obchodní akademie, ale my si zde spíše pamatujeme již porodnici. Několik tisíc z nás jsme započali svoji životní cestu právě tady. Co bude s těmito objekty v budoucnu, když se připravuje výstavba nové spojené nemocnice, nikdo neví... V letošním roce (2008) byla odvolána ředitelka nemocnice Irina Riegelová. Jeden z důvodů odvolání byl ten, že prý málo komunikovala a také začal odcházet doktorský personál… Majitelem nemocnice je kraj Plzeň. (Poznámka autora: v červenci byl jmenován novým ředitelen Jiří Vlček). Uprostřed vede křížová cesta nahoru ke kapličce Umučení Páně, která byla zbytečně zbořena roku 1986. Tato křížová cesta je dnes nelogicky přerušena betonovým plotem. Spodní část patří kraji, horní část městu. Tuto absurdní situaci nikdo nechce řešit a všichni od této kauzy dávají ruce pryč. Je to hotový Kocourkov a přitom řešení je velmi jednoduché. Vrátit městu jeho historický majetek (od hradby vlevo až ke kurtům), nebo udělat parcelní výměnu. Žulové schody křížové cesty nesou jména dárců a jsou ve špatném technickém stavu. Jedno „zastavení“ je úplně shozené, takže i my se dnes chováme k této památce macešsky...

 

Napravo na křižovatce  se nacházelo známé zahradnictví čp. 18/II. zahradníka Františka Osvalda. Za ním byla vpravo menší ulice Na Klatovce. Tam měl statek čp. 17/II. a 137/II. Josef Rank. Nejstarší klatovská generace si ho ještě pamatuje. Vše se bouralo v roce 1962. Co si však již nepamatujeme, ale víme o tom, že zde vedle statku byl rybník. Dnes tady zůstala pouze studánka "Klatovka". Dle inzerátu z 5. prosince 1896 se nabízí bruslení na nejlepším kluzišti v Klatovech za 5 krejcarů na den. Každou neděli za příplatek 10 krejcarů hrála živá muzika a vstup do ohřívárny byl zdarma. To byly služby. A od jara zde byly v provozu lázně a koupele.


V nedalekém hostinci po otevření nemocnice se prý udála jistá příhoda. Jednoho večera se tu něco slavilo. Rozjařená pivní společnost už „roupama“ nevěděla co dělat, a tak si poslala pro doktora, že prý jde o zlomeninu. Abyste byli v obraze. Parta vtipálků zlomila nohu u židle. To bylo smíchu a řevu, když doktor přišel a uviděl místo pacienta jen zlomenou židli. Avšak nehnul ani brvou, vytáhl dlahy, obvaz a nohu u židle „spravil“. To byste museli vidět ty protáhlé, kyselé obličeje, když pravil: „Tak pánové, na pokladnu to nebude, tak bych prosil  dvacet korun hotově.“

 

V současné době se okolí studánky Klatovky upravilo do parkového vzhledu. Studánka má kamennou zídku a je opatřena novou vchodovou mříží. Umělecký kovář Miloslav Trefanec se svým kolegou kovářem Jaroslavem Klesou zhotovili a přidali ještě zakrývací hořejší mříž. Takže 28. a 29. dubna 2008 jsme byli svědci třetí stavební úpravy studánky (1890 a 1934). Pro upřesnění současnosti vidíme nalevo panelový dům s vchody čp. 455, 454, 456/III. a napravo panelový dům čp. 453/III. Jedná se o jedny z nejstarších „paneláků“ v Klatovech, které letos procházejí rekonstrukcí venkovního pláště. Víte, že se zde říkalo „U Modrý nudle“? Když se paneláky postavily, zdály se nějak šedé, a tak se namalovaly svislé modré pruhy. Jelikož byly dlouhé jako nudle, a k tomu modré, byl to důvod, aby někdo vymyslel tuto vtipnou narážku.


Jarošova ulice

 

V dalším putování po proměnách našeho města se podíváme do dnešní ulice Kpt. Jaroše.

 

Na této fotografii z roku 1904 vidíme objekt starých městských jatek, které se v době před více nežli sto lety nacházely skoro ve středu města. Již tehdy byly různé připomínky ohledně hygienických předpisů, a tak město v roce 1898 postavilo nedaleko vlakového nádraží jatky nové. Uvolněný objekt společenství řezníků pronajalo Ludvíku Krausovi, který zde prodával železářské zboží, hlavně traversy, neboť v té době město zažívalo neobyčejný stavební rozmach. Pan Kraus se po zbourání objektu přestěhoval naproti přes ulici do domu čp. 186/I., který koupil a kde si ještě někteří z nás pamatují slavné „Krausojc železářství“. Vzadu vidíme zajímavý objekt. Komín původní továrny Bohumila Singera, který když v roce 1876 přišel ze Strážova do Klatov, se usadil v Seminářské ulici (dnešní Vančurova) v domě čp. 57/I. Singerova rodina si  postavila u nádraží zbrusu novou továrnu (1907-1912). Po 2. světové válce byl jejich majetek znárodněný a továrna se přejmenovala na KOZAK (kožedělné závody Klatovy). Bylo v ní zaměstnáno mnoho obyvatel města. Vraťme se ještě ke komínu. Stavěl se v roce 1898 a později sloužil Měšťanskému pivovaru, který se nalézal vedle, v bývalém jezuitském semináři. Vařil se zde vynikající klatovský ležák  „Měšťanský granát“. Tato stavební zajímavost bohužel nepřežila naší dnešní novou dobu a smutný konec komínu nastal v pondělí 17. ledna 2005. Je to škoda, neboť mohl zůstat alespoň jako připomínka začátku průmyslu v Klatovech.

 

Na druhém snímku ze současnosti vidíme, že se místo změnilo k nepoznání. V letech 1905 až 1906 se postavila jedna ze tří secesních perel našeho města - sokolovna. Postavil ji významný plzeňský stavitel a architekt Rudolf Štech (taky se podílel na stavbě okresního domu a muzea). Ve své době dával práci na sgrafitech Mikuláši Alšovi a Josefu Bosáčkovi. Byl velmi úspěšný a přesto, ač je to k nevíře, se 3. ledna 1908 z finančních důvodů oběsil v plzeňské židovské synagoze… Vraťme se však k naší klatovské sokolovně. Byla slavnostně otevřena v neděli 20. ledna 1907, tudíž skoro před sto dva lety. O postavení sokolovny se nejvíce zasloužil bratr JUDr. Václav Melan, který byl předsedou Družstva pro postavení sokolovny. Dlouho se na stavbu vybíraly peníze a také místo se hledalo. Až 24. dubna roku 1902 se valná hromada Společenstva řezníků v Klatovech usnesla, že klatovskému Sokolu zdarma věnují pozemek starých jatek. Náklady samotné stavby byly vyčísleny na 126 000 korun rakouských. Družstvo si také 70 000 korun vypůjčilo. Tento dluh byl na svoji dobu velmi tíživý, a tak si Jednota sokolská v roce 1910 zažádala o udělení biografické koncese. Dvakrát týdně se v sokolovně promítalo a výtěžek byl takový, že se dluh zaplatil. Po státním převratu v roce 1918 se ještě za více než 100 000 Kč postavila přístavba. Víte, že to bylo vůbec první stálé klatovské kino? Bylo v provozu až do roku 1945. Za dlouhou dobu Sokol vychoval několik generací sportovců a mnoho tisíců lidí zde navštívilo a navštěvuje různé kulturní akce. V minulosti se v sokolovně pořádaly plesy či bály, za doby socializmu taneční kurzy nebo taneční zábavy. V současné době jsou zde velmi populární a oblíbené dětské šibřinky, pravidelné prodejní výprodeje různého zboží, či šachový turnaj o Pohár města Klatov. Samozřejmě, že se zde celou dobu cvičilo a pořádaly se tu  gymnastické závody. Též připomínám, že se tady po revoluci 1989 na počátku 90. let dělaly sobotní burzy bazarového i nového zboží v privátním majetku lidí. Také musím napsat že, v sokolovně fungoval oblíbený hostinec „Sklípek“. Problém byl ten, že toalety byly nahoře nad schody a mockrát se stávalo, že lidé, zejména cizí návštěvníci města, odešli „vykonat“ potřebu, a už se nevrátili zaplatit… Dnes v těchto prostorách najdeme noční bar, který hlavně v 90. letech 20. století za působení minulého majitele provozoval hlučnou hudební produkci mnohdy až do rána a pro okolí to představovalo mnoho a mnoho bezesných nocí.

 

Jelikož Sokol je jedna z nejvýznamnějších organizací u nás a zasloužil se o novodobou státnost naší země, je mojí povinností něco málo z historie napsat. Takže, co je Sokol? Jedná se o českou tělovýchovnou organizaci, která byla založena v neděli 16. února  roku 1862. Založili ji pánové Josef Fügner, který byl jejím prvním starostou, a Miloslav Tyrš, jenž byl hlavním ideovým a odborným vůdcem. Základním vzorem byl Sokol pražský. Další sokolské jednoty vznikaly v celé zemi a také i mezi krajany v cizině, hlavně v zámoří. Postupně vznikaly župy a ty byly sjednoceny v roce 1904 v Českou obec sokolskou. Reorganizací v roce 1920 vznikla Československá obec sokolská, která existovala do roku 1952, kdy byla tehdejším režimem zrušena a členská základna a majetek byl převeden pod TJ (Tělovýchovnou jednotu). Také v době 2. světové války byl Sokol v letech 1941 - 1945 Němci zrušen (12. duben 1941). Obnovení Sokola bylo po revoluci na konci roku 1989. Kdysi i dnes se jedná o nejmasovější sportovní organizaci, která sdružuje lidi všech věkových kategorií. Od roku 1882 se pořádají všesokolské slety.

 

A jak to bylo v Klatovech?

 

Zde se ustanovující valná hromada sešla 23. až 26. července roku 1868. Bylo zde 78 zakládajících členů. Prvním starostou byl zvolen obchodník Ludvík Král  a místostarostou advokát Václav Sedláček. Činnost Sokola se jaksi zadrhávala a valná hromada 26. prosince 1872 rozhodla, že zřídí ve svém středu i Sbor dobrovolných hasičů. Činnost Sokola dále ochabovala, v podstatě roku 1876 zanikla a jedině složka dobrovolných hasičů fungovala. Teprve za deset let, v neděli 4. dubna 1886, valná hromada nově zřízené sokolské jednoty obnovila činnost klatovského Sokola. A tak to trvá, s výše uvedenými „politickými“ přestávkami dodnes.

 

Na konec mám jednu připomínku. V době poválečné, někdy na začátku 50. let 20. století, se ze střechy sokolovny odstranily tři velké plastiky sokolů. Nebylo by špatné v dnešní době, kdy za pár let budeme slavit 150 let výročí založení, realizovat myšlenku návratu těchto plastik sokolů – symbolů Sokola. Co myslíte?

 

Nad sokolovnou, tam kde stála Špitálská (Říšská) brána, jedna ze tří klatovských bran, stojí dům čp. 50/I., který byl v držení truhláře Jana Formánka. Dnes je majitelem Václav Veselý. Za socializmu zde byl podnik OPOS (Okresní podnik služeb). Však si pamatujeme, že zde byli mimo jiných i „televizáci“. Vždyť tenkrát televize byly vůči platu velmi drahé a tak v celé republice fungoval systém splátek, takzvaný Multiservis. Televize logicky nebyly na takové technické výši jako dnes. Byly černobílé, lampové, a proto i více poruchové. Takový opravář byl v té době velmi vážená osoba. Však historky, které vypravuje jeden z nich, dosud v tomto oboru pracující, Míla Řezáč (televizní služba u OD Kauflandu), jsou dnes již k neuvěření… Po revoluci 1989 si zde pamatujeme elektro prodejnu, která časem byla přeměněna na ČSOB banku. Také v tomto domě byl denní bar Satelit. Taky tady měl realitní kancelář Josef Martínek (dnes Denisova čp. 105/I). V 2. polovině 90. let 20. století dům prošel celkovou rekonstrukcí, dostal od architekta Pavla Lejska z Hrádku u Sušice moderní „kabát“, který v kontrastu secesní sokolovny, je sice zajímavý, ale vypadá poněkud zvláštně. Také se při stavbě „ztratilo“ několik metrů památkově chráněných městských hradeb. Co se však povedlo, je nově vzniklá obchodní pasáž, která dnes dala domu jméno. V současné době (2008) zde najdeme sedm obchodů. První obchod vlevo je dětské BAMBINO Marie Vacovské. Zde maminky nakoupí vše co pro své ratolesti potřebují a že je zde široký a rozmanitý výběr, netřeba připomínat. Každého kolemjdoucího jistě zaujme profesionálně naaranžovaná výloha. Dále jsou kožené oděvy Mileny Adámkové, cukrárna CAFÉ pasáž Jany Tulačkové. Součástí cukrárny je i dětský koutek, kde si děti mohou hrát. Velmi dobrý nápad. Vpravo u vchodu nalezneme luxusní obchod s pánskou a dámskou konfekcí QUEENS Markéty Krejčové. Pokud potřebujete vyloženě značkový oblek či kostým za velmi solidní cenu, zajděte. Budete mile překvapeni. Dále je zde Siluete fashion Věry Světlíkové a parfumerie s kosmetikou DESIRE Michala Půroka. Tady je svět vůní a je to až k nevíře, ale majitel se vyzná. Úplně vzadu celé pasáži kraluje rozkošný obchůdek KVĚTINY s neméně rozkošnou květinářkou Janou Mazurovou. Zdejší prostředí vás úplně pohltí a málokdo odolá kouzlu zdejších květin. Najdete tady neuvěřitelný výběr květin a zdejší specialitou je vázání kytic podle přání zákazníka.

 

Nakonec bych mohl zase uvést nějakou zajímavou příhodu z doby skoro před sto lety.Takže uvádím, že 28. září roku 1911 na svatého Václava klatovští sociální demokraté uspořádali ve „Ville" protestní tábor lidu, kde dělničtí vůdci měli plamenné projevy a rozhodli se, že uspořádají ve městě demonstraci proti celkovému zdražování. Shromáždění bylo povolené, pochod a demonstrace nikoliv. To známe i dnes. A co nám píše dobový tisk? Věc následně pokračovala, cituji:

 

„Po táboru chtěli účastníci uspořádati v městě demonstraci proti drahotě, sešikovali se do průvodu a klidně postupovali do města. U sokolovny však očekával průvod kordon četníků a policistů, jimž pokyny udělovali úředníci okr. hejtmanství. Zde průvod byl rozražen a účastníci vyzváni k rozchodu, kteréž  výzvy bylo uposlechnuto. Jak se dozvídáme, mělo i vojsko toho dne pohotovost.“