Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 31 - 35

5. 1. 2013

Plzeňská ulice – U Sv. Rocha

 

Na těchto fotografiích jsou tak rozdílné stavby, že skoro nelze věřit, že by tato místa měla spolu něco společného. A přesto je tomu tak.  Jedná se o křižovatku dnešní Plzeňské ulice s ulicí Domažlickou.  Tuto část jsme za socializmu nazývali ulicí Čs. armády, a ještě dříve Příkopy. Domažlická ulice se v tomto úseku před 2. světovou válkou jmenovala U Svatého Rocha.

 

Vidíme barokní kostel sv. Rocha z roku 1728 u něhož stál špitál a obecní dvůr. Tam právovářeční měšťané dlouhá léta vařili klatovské pivo. Kdysi ve středověku se vařilo pivo v  domech ve městě. Časem se měšťané sloučili a vařili pivo společně. Tady v obecním dvoře byl pivovar až do roku 1892, kdy zahájil provoz pivovar nový v Seminářské ulici (dnes Vančurově). Ještě dříve zde byl kostel sv. Ducha a špitál křížovníků s červenou hvězdou. Víte, že to byl jediný ryze český církevní řád? První písemná zmínka je z roku 1288, kdy bohatý měšťan Konrád z Pomuku založil zmíněný špitál a kostel. Je známo, že součástí darovací listiny byl i seznam majetku, jenž řád dostal do správy. Hlavně šlo o hospodářský dvůr, pivovar a mlýn. Prostě špitál byl významný a bohatý. Proto také nedaleká hlavní městská brána, jedna ze tří v Klatovech, se nazývala Špitálská. A také celé předměstí se nazývalo Špitálské. V době germanizace se vžívá název předměstí Říšské. Následující rok 1289 se začal stavět kostelík sv. Ducha, který se v dalších staletí přejmenoval na kostel sv. Rocha, snad z důvodu ochrany před morovou epidemií. Barokní stav kostela, tak jak ho vidíme na obrázku, je ze zmíněné přestavby z roku 1727. Na této přestavbě se významně finančně podílel místní měšťan Ludvík Hubácius. Také známe rozměry vnitřního prostoru, který byl 11 x 7 metrů. Věžička byla dána kostelu až v r. 1736. Poslední velká oprava byla roku 1879, kdy byl kostel znovu vysvěcen. Zajímavostí je fakt, že v roce 1907 se zde našly kosterní pozůstatky, což dokládá tehdejší přítomnost hřbitova. Ještě připomenu, že tento kostel sloužil od 21. května 1921 pro potřeby nové Církve československé husitské. Prvním duchovním byl Emerich Viturka.

 

Radikální stav nastal v roce 1932, kdy se všechno zbouralo a postavily se dvě nové moderní železobetonové stavby okresního úřadu a hlavní klatovské pošty. Tyto stavby byly dokončeny v roce 1934. Obě stavby projektoval a stavěl architekt a stavitel Josef Strejc. Dnes bychom to za tak krátkou dobu ani nedokázali, a to máme lepší stavební techniku.  V současné době v  budově bývalého „okresu“ v Plzeňské ulici sídlí  Policie České republiky. Ve vestibulu nalezneme bustu T. G. Masaryka z doby zahájení provozu okresního úřadu. Dvě zajímavosti na závěr. Za  Rochem směrem k mostu byl takový větší prostor, kde bylo koňské tržiště. Když se stavěla sokolovna, uvažovalo se, že by se prostranství nějakým způsobem upravilo a vzniklo by náměstí. V té době již měli vymyšleno, že se bude jmenovat náměstí Miroslava Tyrše. A druhá zajímavost? Víte, že když se řekne zedníkům, že jsou rochňata, tak to není doslovná nadávka na to, že jsou špinaví jako prasata, ale je to o tom, že zedníci uctívají jako svého patrona právě svatého Rocha.

 

Podbranská ulice – Na Kocandě

 

Pohled na fotografii je směřován na křižovatku Vídeňské ulice s Podbranskou a okolí z pohledu zdola.

 

Na dobové fotografii z roku 1932, která nebyla dosud nikde publikována, vidíme dům čp. 35/IV., který byl ve vlastnictví JUDr. Václava Melana, ale široká klatovská veřejnost tomuto domu říkala „Kocanda“. V 17. a 18. století zde byl vyhlášený zájezdní hostinec a dle lidového  přednesu sem zajížděli formani se zbožím, když přijeli z Bavor. Tenkrát byla Podbranská ulice nedlážděná a kopec byl prudší. Když pršelo a bláto klouzalo, měl koňský povoz co dělat, aby vyjel nahoru k hostinci. Když se to podařilo, kupec zajásal a poděkoval. Říká se, že Kocanda je zkomolenina právě tohoto poděkování (Gott sein dank – Bohudíky). Na konci 19. st. sláva hostince upadla a dům časem obydlila chudina. Z nařízení stavebního purkmistrovského úřadu se museli nájemníci vystěhovat a majitel nechal na své náklady dům zbourat. Dle fotografie daný stav věci vidíme a ruku na srdce - takhle bychom již bydlet nechtěli.

 

Na fotografii ze současnosti je patrné, že z celé parcely domu je dnes parkoviště a za Kocandou stál dům čp. 32/IV. velkoobchodníka Josefa Babky. Tento nádherný dům „s kulatými rohy“ postavil v roce 1895 stavitel ing. Jiří Peterlák. Od tohoto stavitele koupil dům významný obchodník Jiří Sommer, který zde měl i obchod koloniální s osadnickým zbožím. Tento člověk, jako správný uvědomělý český vlastenec, podporoval český školní matiční odbor a jako jeden z prvních měl ve svém krámu dobročinnou kasičku. V roce 1912 dobře zavedený obchod převzal Josef Babka a v roce 1919 se dokonce stává majitelem domu. Dům kupuje od manželů Weisových za 80 000 korun. Tato kupecká Babkova rodina se zapsala do obchodní historie města tak výrazně, že i za celou dobu znárodněného obchodu jsme všichni nakupovali „U Babků“. Pamatujete­?... Ale co nemůžete pamatovat je, že v září 1891 přišel do hostince Františka Šplíchala „Na Kocandě“ čtyřiatřicetiletý truhlářský pomocník Hynek Rubáš. To by nebylo nic divného, až nato, že město mělo potíž s několika lidmi a zmíněný Rubáš patřil mezi ně. Nedivte se, byl v té době již pětapadesátkrát soudně trestán a jak píše dobový tisk:

 

„Rubáše bojí se v Klatovech jako živého ohně a zdaleka se mu každý vyhýbá.“

A co bylo v hospodě? Odněkud přišel opilý Rubáš a žádal pivo. Hostinskou byl rázně odbyt a vykázán  tam, kde se namazal. Takový odpor opilec nečekal, venku sebral kámen a vhodil ho do okna. Rozbil dvě skla, zranil na noze hosta a přivolaná policejní hlídka ho odvedla k soudu, již po padesáté šesté…

V současné době je výše zmiňovaný dům v majetku bratrů Aleše a Jiřího Buriánka. Jejich matka Anna (*1921) byla dcerou Josefa Babky  a jejich otec František (1917-1995) byl profesorem a spoluautorem knížečky "Literární Klatovy" z roku 1962. Je potěšitelné, že zde nacházíme historickou spojitost. Za socializmu zde byly potraviny a po revoluci koberce a další bytový textil. V přízemních prostorách se dnes nachází prodejna významné klatovské firmy Unicosu. Tato firma má ve vedlejším domě své sídlo a zázemí. V zadní části tohoto domu, jak vidíme na fotografii, se nachází penzion příslušící k restauraci. Tento rohový dům nebyl nikdy hostinský a první restaurace zde byla zřízena až v první polovině 90. let minulého století z bývalé garáže a sklepů. Jmenovala se „Zlatý drak“. Na přelomu tisíciletí se vyměnil nájemce a restaurace dostala nový název „Jockey club“. I ta skončila a někdy v roce 2007 zkouší štěstí do třetice další nájemce Václav Holý s názvem „Marco Polo“. V Klatovech se jedná o raritu, neboť během přibližně patnácti let mít na jednom místě tři hostince, to se jen tak nevidí… Přitom okolní prostor je velmi ideální. V blízkosti vede jedna z hlavních ulic ve městě, do centra je to cca sto metrů a hlavně je zde větší záchytné parkoviště a důležité je i návazné ubytování. Minulým nájemcům se tady dařilo, měli vynikající kuchyni a dnes je najdeme ve větších prostorech hotelu Rozvoj. Jak se bude dařit nájemci současnému, ukáže čas. Napravo z našeho pohledu v krátké uličce vedle penzionu je krásný domek čp. 118/IV., který vlastní Zdeněk a Dagmar Boříkovi a my tady najdeme již několik let úchvatný obchůdek Marie Dolívkové „Zelenou apatyku  MAHE“. Příjemná obsluha prodává v krámku všechno možné, co se týče přírodní alternativní medicíny. Jak se říká: „Na každej neduh má příroda něco.“ Důležité také je, že majitelka vám fundovaně a zdarma poradí, což v případě dnešní doby je služba doslova výjimečná. Pro doplnění současnosti ještě uvedu, že úplně napravo v přízemním domečku bylo několik let,  asi od poloviny 90. let 20. století, železářství Petra Kobylky, který vlastní menší  stavební firmu Stavmal. Tato zkratka je motem firmy: „Stavíme v malém“. Škoda jen, že provoz železářství je již několik let zrušen.       

 

Podbranská ulice – Pod Valy

 

Jedná se o křižovatku ulice Tyršovy a Podbranské.

 

Podbranská ulice v době Rakousko-Uherska  končila až u sokolovny. Po skončení 1. světové války se dolejší část přejmenovala na Tyršovu. Ulice směrem k parku se jmenovala Balbínova. Takto jsme ji znali ještě po 2. světové válce. Za socializmu byla přejmenována na ulici Rudé armády, později do tohoto názvu byla včleněna i ulice Tyršova. Jak vidíte, bylo těch změn poměrně dost, takže docházelo v doručování pošty k různým zmatkům. Pro pořádek se od roku 1990 celý úsek od sokolovny až k parku jmenuje ulice Tyršova.

 

Fotografický snímek z přelomu 19. a 20. století nám ukazuje stav čp. 50/IV. A cože to bylo vůbec za objekt? No přece mlýn. A že byl pod brankou k Černé věži, tak se mu říkalo "Podbranský". Poslední majitel, Antonín Mašek, roku 1889 větší část mlýna změnil na továrnu s výrobou olověných láhvových kapslí, kterým se říkalo- „mošenky“. Byl to velký objekt, v jehož areálu byl mlýn, pekárna, prádelna a také lázně. To vše díky mlýnské stoce. V září 1909 město objekt koupilo za 110 000 korun rakouských a starší generace si tady pamatuje ještě před válkou obecní dvůr. Další byl i na druhé straně Podbranské ulice nahoře. Dnes zde máme rozšířené sady Pod Valy. Zboural se i hostinec „Pod brankou“ a přivezla se boží muka z Nepomucké ulice. To vše bylo za války. Za mlýnem směrem nahoru bylo čp. 49/IV., což byla továrna Kottal & Stadler a čp. 39/IV. továrna Jana Krčmy (dříve Rosenbaum & Pereles, později JOKA Vodička). Po válce tyto továrny byly znárodněny a od 3. října 1949 již známe národní podnik Šumavan. Poté následovaly ještě čtyři domy, které dnes již neexistují. Hned za mlýnem dům čp. 38/IV. obuvníka Karla Kezmana, dále dům čp. 37/IV. obuvníka Emanuela Prexlera, třetí dům čp. 36/IV. obchodníka Mořice Suchařípy (následně Emílie Altmannové a po válce Jana Chaloupky). Čtvrtý dům byl čp. 35/IV., v minulém díle připomenutá „Kocanda“. Jak píši, vše je zbourané, jen ten komín všechno přežil... Víte, že roku 1888 pánové Eduard Kottal a Jiří Stadler z Wolfergrünu  převzali od Eulalie, vdovy po Františku Antonínu Dattelzweigovi, světoznámou továrnu, která byla založena již roku 1857? Můžeme tvrdit, že první továrna na košile v celém rakouském císařství byla právě v Klatovech.

 

Na závěr bych chtěl připomenout ozdobu zrekonstruované křižovatky v roce 2000. Bylo kolem toho tenkrát hodně polemiky, pamatujete? Myslím tím obnovenou studni s nádhernou mříží od uměleckého kováře Míly Trefance z Činova. Dokonce se v měsíčníku Rozhledu objevil článek stavitele Zdeňka Lávičky, který varoval před  „smrdutou žumpou“ a zúženou křižovatkou. Prý budou problémy. Dnes vidíme, že se křižovatka stavebně povedla a černé scénáře se zatím nepotvrdily. Jen ten provoz by mohl být menší...

 

Pod Koníčky – Na Špici

 

Část města, která již dnes neexistuje a přitom je to „pouhých“  třicet sedm let, co zde všechno stálo tak, jak to vidíme na fotografii z roku 1967.

 

Celý tento prostor staré zástavby ustoupil na začátku 70. let 20. století novému silničnímu průtahu městem a moderně řešené výpadovce na Plzeň. Je nenahraditelná škoda, že celá část tohoto pražského předměstí, která se zde vytvářela mnoho let, přišla vniveč, ale zase na druhé straně je otázka, co bychom dělali s úzkou hlavní silnicí při dnešním provozu? Nemyslitelné, že? Spíše se již tehdy mělo dospět k nějakému kompromisu…

Na levé straně snímku Plzeňské ulice (za socializmu 1. máje) vidíme patrový dům čp. 152/II. pekaře Josefa Brotana. Zde byla v přízemí vyhlášená restaurace „U Města Plzně“, lidově řečená „Na Špici“. Ještě žije mnoho lidí, kteří zažili atmosféru tohoto lokálu na vlastní kůži. Jednalo se o velmi výstavní dům, který nechal v roce 1874 postavit Jakub Štastný se záměrem mít tady hostinec. Stavbu prováděl Josef Janovský. Byly tady také koňské stáje a kuželník. Objekt hostince byl zbourán v prosinci roku 1972. Na pravé straně jsou domy čp. 26/II. obchodníka Josefa Červeného, 25/II. hostinského Jana Kuncy (dříve Rudolfa Hájka) a čp. 24/II. „péřovna“ židovského obchodníka Klaubera z Nýrska (dříve Šimona Hahna a jeho ženy Žofie).

 

Jak vidíme na snímku z dnešní doby, vše zmizelo z povrchu zemského a vznikla zde velká moderní křižovatka. Byl také postaven nový objekt čp. 567, 568/II. s prodejnou potravin a hlavně s novou restaurací a vinárnou, který dostal jméno dle příslušné ulice „Pod Koníčky“ (za ním panelový dům čp. 642, 643/II.). Restaurace se záhy stala mezi lidem velmi oblíbená a navštěvovaná, a proto je s podivem fakt, že v dnešní době před pár lety byl provoz, prý z důvodu nezájmu, skončen. Jediné co zůstalo a zůstane, je lidová přezdívka „Bouchalka“. A jak k tomu nová stavba přišla? No prostě tady bouchlo… Když v polovině 70. let 20. století, byla již pyšně vyhlížející novostavba v provozu, pravděpodobně v kotelně vybuchl plyn (také se uvádí v kuchyni). Sice se nikomu nic nestalo, ani materiální škody nebyly veliké, přesto se rozběhlo velké vyšetřování, protože prý šlo o politickou sabotáž… Nic se nevyšetřilo a dodnes nikdo přesně neví, jak to tenkrát bylo…

 

Současný stav roku 2008 pro budoucnost zaznamenává současného majitele MUDr. Janu Veselou a také to, že samoobslužná prodejna SPAR je stále v provozu a s velkou pracovitostí a pečlivostí se o spokojenost zákazníků stará její provozovatel Jiří Šmíd. Že sázka na kvalitu a čerstvost potravin byla správná, dokazuje trvalý zájem obyvatel této lokality. Představte si, že osobně denně dohlíží na pečení či dělá jiné věci „na place“. Dále najdeme v místech bývalé přízemní restaurace Bouchalky prodejnu Ekoinstal Františka Feruse a v patře nástupnický bar a hernu „Bouchalku“ Tomáše Raunera. Co se týče zábavy, je tu několik profi kulečníků, zábavné simulátory, sázková kancelář a velmi oblíbené jsou sportovní přenosy na projekci. Prostředí je velmi příjemné, zvláště vyhledávané je sezení na zdejší terase.

 

Pražská ulice

 

Podíváme se, jak vypadala dříve ve směru nahoru k náměstí. Jedná se o významnou ulici města, která s náměstím a ulicí Říšskou představovala tehdejší centrum obchodu.

 

Před 2. světovou válkou se jmenovala Clemenceauova, krátký čas po válce Benešova a za doby socializmu si ji pamatujeme jako ulici 1. máje. Zdá se, že se moc nezměnila, ale přesto k určitým stavebním změnám za těch sto let došlo. Na dobové fotografii z roku 1898 ještě vidíme jednopatrové domy, které po požáru dostaly patro navíc. Z našeho pohledu na levé straně ulice se jedná o rohový dům čp. 122/I. s novorenesanční věžičkou Václava Egnera a jeho manželky Anny. Kdysi v době 15. století to byl dům  Kopáčkovský a také víme, že roku 1524 dům kupuje za 300 kop míšenských grošů Matouš Maso a v roce 1593 za 500 kop grošů Jan Polívka. Hodně lidí má své příjmení podle jídla či  s jídlem související. Zajímavé, že? Dnes je dům v majetku města a v přízemí najdeme prodejnu a jídelnu místního drůbežářského závodu. V pravé části je obchod pekařství Pekáren a cukráren, a. s., které bylo vybudováno nedávno (provoz od 1. listopadu 2004). Po revoluci v 90. letech 20. století zde bylo významné a kvalitní rychlé občerstvení FLOKO (do října roku 2002). Tato významná místní potravinářská firma byla založena roku 1992. Tento obchod měl svojí vlastní velkokapacitní výrobnu u fotbalového hřiště (areál od roku 2005 ve vlastnictví MasoWestu Stanislava Kopáčka), která dodávala kvalitní potravinářské výrobky a polotovary všeho druhu. Vlastníci byli Milan Flosman a Vladimír Kouba. Za socializmu zde byla v přízemí domu prodejna národního podniku Oděvy a v srpnu 1968 (po příchodu sovětských okupačních vojsk) zde na výlohu lidé bílou barvou napsali: „Ivani kupte si rifle – poběžíte rychle.“ V té době tragikomické... Z boku Václavské ulice je v tomto domě ještě prodejna textilu Revo nájemkyně Renaty Volanské. Až do této prodejny někdy půjdete, zvedněte hlavu, neboť tento dům jako jediný ve městě má ve výklenku venkovní sochu svatého Václava. Dal ji tam v roce 1900 umístit Václav Egner.

 

Na druhé straně ulice dostal nové patro rohový dům čp. 27/I. Rudolfa Waltera. Zde si ještě pamatujeme prodejnu Galexu (kožených a koženkových výrobků - Galantetní export)), která tu byla dlouhá léta. Na konci 19. století zde byl ještě dům čp. 28/I. (dům Třískovský dle Jana Třísky), který se nacházel na dnešní parcele nového domu. Víte, že se tady kdysi říkalo „U Zlatého muže“? Že by to byl ten Tříska? Dnešní dům je v držení rodiny Rojíků a najdeme tu dnes tři vietnamské „obchody“. Donedávna tu pamatujeme videopůjčovnu Dvě věže a obchod s kancelářskou technikou. Z boku do ulice Zlatnické se před lety vybudoval v tomto domě vedle hlavního vchodu ještě jeden krámek, kde asi třetí v pořadí nájemců je dnes krejčovství a bytový textil Zdeňky Křepelové.

 

K nepoznání se změnil dům čp. 120/I. (dům Napařilovský) Adolfa Laudy (Loudy), později obchodníka Oskara Masárka, který měl krásný barokní štít. Po necitlivé úpravě byl však dům historicky znehodnocen. Za socializmu jsme tady nakupovali „U Václavíčků“. Dnes je dům v držení rodiny Kleistnerovy. V posledních letech tady byl obchod s hračkami a modely Jiřího Valenty, ale bohužel letos v roce 2008 provoz tohoto obchodu skončil. V současné době v červnu zde zahajuje provoz Česká podnikatelská pojištovna. Dále se ještě v tomto domě nachází dlouholetá videopůjčovna Olymp Jiřího a Marie Kleistnerových.

 

Velkou změnou také prošel rohový dům čp. 121/I. (v 16. století dům Bláhovský, dále v roce 1740 dům kupuje za 900 zlatých královský rychtář Ludvík Jan Hubatius z Kotnova). V tomto domě vinárníka Františka Pláničky byla svého času začátku 20. století logicky v provozu vinárna. V roce 1947 dům kupuje významný místní sklenář Antonín Sommer. V přízemí měl dílnu a ve dvoře brusírnu. Není v Klatovech rodina, která by doma neměla zarámovaný obraz nebo zasklenou fotografii s razítkem firmy pana Sommera. Také celý život rád pracoval na opravách kostelních oken. Dělal skleněné „vitráže“ (vitrail – čti vitrajl – zasklívání oken do olověných pásků), které sám odléval. Jednu takovou, která ho proslavila a navždy zapsala do historie našeho kraje, zhotovil před dvaceti léty v roce 1988. Kde? V Nicově u Plánice stojí jedinečná barokní perla jihozápadních Čech, poutní kostel Narození Panny Marie. V letech 1717 až 1726 ho stavěl nejslavnější stavitel své doby Kilián Ignác Dienzenhofer jako jeden z mála prototypů nového stavitelského směru tzv. dynamického baroka. V tomto světovém unikátním svatostánku bylo zapotřebí na konci 80. let 20. století nově zhotovit hlavní okno nad vchodem. Vše platil páter – léčitel František Ferda ze Sušice a Antonín Sommer dle návrhu J. Skuhravého vitráž s láskou udělal... Vraťme se k domu. Za doby socializmu se přízemí „moderně“ rekonstruovalo a v 60. letech 20. století zde vznikla květinová síň. Samozřejmě, že tím utrpěl historický vzhled památky, ale to se dělalo a dělá dodnes…V současné době dům vlastní Petr Manoušek (vnuk sklenáře A. Sommera) a najdeme zde kromě zmíněné květinky i trafiku a z boku Zlatnické ulice byla prodejna ponožek. Dnes tento nedávno nově vybudovaný prostor je uzavřený. Pro zaznamenání historie uvádím přesně, že trafika se jmenuje Tabák Blanka, dle nájemkyně Blanky Zahrádkové a květinářství je oficiálně Flóra centrum dvou společnic Svatavy Ludvarové a Martiny Beníškové. Musím také ještě zmínit, že se v roce 2004 v proluce mezi domy 121/I. a čp. 78/I. ve Zlatnické ulici (dříve v Sommerově dvoře)  vystavěla přístavba a v přízemí této přístavby najdeme bar a hernu El Rancho. Ještě předtím jako prvním nájemcem zde byla prodejna Ovoce-zelenina (tuším Bárta & Cintula).

 

Dále musím připomenout, že se v rohovém domě narodila v pondělí 5. března roku 1827 Kateřina Kolářová. Zemřela v Drážďanech 19. dubna roku 1859. Že ji neznáte? Byla to první žena slavného hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Připomíná nám to pamětní deska, která byla původně umístěna nad hlavním vchodem. Klavírní umělkyně Kateřina Otilie byla velmi krásná a hodná, avšak velmi nemocná a zemřela ve svých dvaatřiceti letech. Co však bylo nejhorší na jejím osudu, že ve svém mladém životě poznala bolest ze smrti svých malých dcerek...