Jdi na obsah Jdi na menu
 


Životní pouť Františka Křižíka

10. 7. 2017

František Křižík prožil dlouhý a pestrý život. Inu, jak sám říkal, se vším všudy.

Narodil se v chaloupce čp. 86 v rodině chudého ševce Václava Křižíka, který si vzal za ženu dceru místního bednáře, Marii Bohůnkovou. Když se 8. července roku 1847 po třináctiletém manželství svých rodičů narodil, tak jim bylo již 44 let. Maminka byla o půl roku starší nežli tatínek, a když František jako malý hošík pobral něco rozumu, stále se ptával, proč jsou tak staří. Jedna z mnoha maminčin odpovědí zněla: „Abys byl moudrý a dožil se dlouhého života.“ Jak předvídavé.

Mezi matkou a Františkem vzniklo tak silné citové pouto, že kromě smrti ho nemohl nikdo přerušit. Však na ní myslel i po smrti, a díky společným vzpomínkám překonal a vyřešil mnohé těžkosti. Ona byla hybnou pákou, která rozhodla, že se Františkovi dostane patřičného vzdělání. Však i do Prahy, kde František studoval reálku a následně techniku, mu dvakrát do měsíce nosila jídlo na přilepšenou. Že chodila z Plánice pěšky (občas jí někdo svezl), netřeba zmiňovat. A to jí bylo necelých 60 let. Celoživotní odměnou jí bylo, že se dožila Františkových úspěchů a uznání. Zemřela u něho v Praze v roce 1895 ve věku 92 let. Údajně dle jejích slov byla o tři roky starší. Bohužel otec Václav takové doslovné štěstí neměl. Ten zemřel v roce 1879 ve věku 76 let. Přesto se dožil, a těšil se z toho, že František byl úspěšným mladým mužem. Byl inženýrem a měl státní úřednické místo. Také prvního vnuka Bernarda se ještě dožil...

Nežli se všechno toto stalo, uplynulo mnoho let. Malý František vychodil obecnou školu v Plánici a potom přešel do Klatov na hlavní německou reálku. Když šli s matkou pěšky ke zkouškám, tak vyšli ještě za tmy. Poté co opustili les a scházeli k Obytcům, spatřili nad Klatovy nádhernou kometu. Desetiletý František na to vzpomínal celý život s dovětkem: „Byla to má první kometa, kterou jsem spatřil. Snad to byla má šťastná hvězda.“ A byla. Zkoušku udělal a matka vyběhala pronájem. Od nového školního roku 1857 bydleli Křižíkovi u Kurzů ve Václavské ulici v čp. 77/I. Nebylo to nadlouho, na dva roky, neboť na podzim roku 1859 dvanáctiletý František šel studovat do Prahy, kde byla v té době jediná česká reální škola. Kdo o tom rozhodl? Opět maminka. Ta také vyjednala ubytování u své dobré známé. Bylo to u Sládků v Lázeňské ulici na Malé Straně. Když už byl František úspěšným podnikatelem a vynálezcem, rád na školní léta v Klatovech vzpomínal. Nejen na ten kříž ve dlažbě klatovského náměstí, ale hlavně na kamarádství s Karlem Klostermannem. Ten studoval klatovské gymnázium ve starém dominikánském klášteře a bydlel u Procházků v Krameriově ulici čp. 178/I., což bylo nedaleko. Však se přátelili až do Klostermannovy smrti. František také celý život vzpomínal na nejednu klukovinu. Asi ta největší byla, když šli za město společně kouřit. František ve svých pamětech uváděl: „V Klatovech byli dragouni. Obdivoval jsem jejich červené kalhoty a viržínko za čepicí. Zdálo se mně vrcholem mužnosti. Jak chutná takové viržínko? Podařilo se mi jako primánu dvě koupit a za městem v samotě luk a polí je poprvé vychutnat, a také odpykat. Byl to strastiplný den.“ Jak to František vůbec myslel? Jednoduše. Jako kluci nevěděli a neuměli viržínko správně kouřit, takže ho „spařili“ a dýchali do sebe „močku“. Že jim bylo opravdu zle, a že se žaludek i střeva „zbouřily“, netřeba povídat. Je však s podivem, že  František na viržínka nezanevřel, neboť v roce 1927, když slavil 80té narozeniny, tak dostal dárek, krabici viržínek s připsaným přáním: „Svému nejvěrnějšímu odběrateli – čsl. tabáková režie.“

V Praze při studium na technice si přivydělával hlavně doučováním dětí. Velkou pomoc mu poskytl hudební skladatel a klavírní virtuos Ludevít Procházka (1837 – 1888) rodák z Klatov, který mu dával opisovat noty. U jeho otce Josefa, varhaníka děkanského kostela, bydlel na studentském podnájmu již zmíněný Karel Klostermann. Ke pražskému studiu patřily pochopitelně i taneční plesy. Při tanečních hodinách u mistra Linky se seznámil se 16letou Pavlínkou Stulíkovou z moravské Dolní Luže, která se v Praze učila šít šaty na novém americkém šicím stroji. Padli si vzájemně do očí a trávili společně každou volnou chvíli. Byla to ta pravá studentská láska. Osud to potom nějak zamíchal, že Pavlína se musela vrátit domů a František po dokončení studií dostal místo v Uhrách. Po dvou letech odmlky se František písemně Pavle ozval, a když odpověď byla nadějná, tak se za ní rozjel. Vše řešil přímo a svědomitě. Při druhé návštěvě přivezl sebou i svoji maminku a hned se dojednala svatba. Tento, pro Františka, významný den se udál 7. března 1872. První rok šťastného manželství prožili ve slezském Krnově. Následujícího roku dostal František dobré místo v Plzni, kde se jim narodily čtyři děti, a kde jeho kariéra začala stoupat. Po desetiletém pobytu, v roce 1884, se všichni přestěhovali do Prahy. Zde se narodily ještě další čtyři děti. A to už byl život, pracovní, společenský a rodinný, se vším všudy… Byl císařským radou, členem Panské sněmovny (1905), dostal čestný doktorát (1906), vážil si ho samotný císař František Josef I. Bohužel od osudu zažil smrt pěti dětí. Plné dospělosti se dožil jen syn Jan a dcery Růžena s Annou. V r. 1906 zemřel na plicní nemoc 22letý František a to byla velká tragédie. Od té doby srdce jeho milované choti Pavly chřadlo. V květnu 1923 ve věku 70 let vydechla naposled.  

Však také, když na svém zámku ve Stádleci u Tábora František Křižík umíral, tak ve své poslední hodince, když byl obklopen svými nejbližšími, pravil: „Konec radostí, konec starostí.“ To se psala středa 22. ledna roku 1941. Bylo mu bez půl roku 94 let. O pět dní později měl na Vyšehradě národní pohřeb. Už za svého života byl po právu zván „českým Edisonem“. Byl to pracovitý a skromný „Velikán“...

 

Psáno v červnu 2017 pro úvodní projev v rámci slavnostního odhalení pamětní desky, které se konalo v pátek 7. července 2017 před domem čp. 77/I. ve Václavské ulici v Klatovech, při příležitosti 170. výročí Křižíkova narození.

(Sepsal Ivan Rubáš)