Tragický skon rolníka Eichingera
Křížek rolníka Josefa Eichingera
Zákeřné mordy neboli sprosté vraždy se stávaly, stávají a stávat budou, pokud na světě bude člověk člověkem stále stejným, závistivým, nepřejícím, netolerantním a bez morálních zábran. Pokud nevinný člověk skoná tragickou násilnou smrtí a jeho vrah ho sprovodí z tohoto světa se zbraní v ruce, když dotyčný je bezbranný, jde zvlášť o zavrženíhodný způsob. Bohužel takových případů jsou ročně na světě stovky, ba i tisíce. Na památku a připomenutí takové události lidé následně zbudují nějaký pomníček. Když se jedná o osobnost slavnou, veřejně známou, postaví se pomník, pokud jde o obyčejného člověka udělá se aspoň památeční křížek. Z historie si vybereme například rok 1898. V Ženevě v sobotu 10. září zavraždil 25. letý italský anarchista Luigi Lucheni nic netušící 61. letou císařovnu Alžbětu Bavorskou známou jako Sissi. Víte, že se narodila na Štědrý den a měla již jeden mléčný zub? Prý dítě štěstěny... O několik stovek kilometrů severovýchodně se v Čechách poblíž města Klatov stala jiná tragédie. V úterý 6. září, čtyři dny před smrtí císařovny, byl u janovické silnice zákeřně zavražděn 44. letý rolník Josef Eichinger z Novákovic čp. 4.
Dle porotního zápisu ze dne 9. listopadu toho roku víme, že nebohý Eichinger, jemuž ve vsi říkali Šimoník měl dávné spory, hádky a mrzutosti s rolníkem ze stejné vesnice Josefem Denkem, zvaným Srbičíkem a jeho zetěm Matějem Müllerem, zvaným Ferusíkem. Zvláště Müller byl člověk neurvalý a požívající špatné pověsti. Byl již šestkrát soudně trestán a dokonce před lety u sebe skrýval vraha Pacáka z Dlažova. V osudný den, 6. září, se na náměstí v Klatovech na trhu potkal Eichinger s Denkem a hned si „vlítli do vlasů“. Okolo bylo dost lidí, kteří Eichingera slovně podpořili a tak Denk „sbalil kufry“ a vzdálil se. Jenže zamířil do hostince „U Města Frankfurtu“, kde již od rána seděl jeho vypečený zeťák Müller. Tomu schválně pověděl, že dostal od Eichingera facku. Dobře vytušil, že ho to „vytočí“. Müller okamžitě vzal hůl a vyrazil směrem po Domažlické, ptaje se každého zdali neviděl jít domů Eichingera. Jedním z potkajících byl Bedřich Doubek, spolumajitel beňovského mlýna, který nato zrychlil chůzi a doběhl Eichingera. To již byli skoro nahoře na kopci a Doubek mu pověděl, že ho hledá rozzuřený Müller. Varoval ho před opilým rváčem a nabídl mu, aby šel domů přes Beňovy, že půjdou společně. Eichinger neposlech, dělal kurážného a ta kuráž ho stála život. Mezitím Müller „doptáním“ zjistil, že Eichinger jde cestou nahoru, doběhl do hospody pro tchána Dleska a vzali to zkratkou přes starou úvozovou cestu. A na rozcestí „U Dvou křížků“ posečkali. Nečekali schovaní dlouho a najednou se chudák Eichinger objevil v doprovodu se svoji ženou Barborou a dcerou, kteří šli několik metrů za ním. Vyšinutí agresoři rychle zaútočili a po několika ranách do hlavy padl Eichinger k zemi. Byl to mžik a dokonale využili momentu překvapení. Manželka s dcerou přiběhli k zraněnému a volali o pomoc. Sice přiběhli dva dragouni, ba i pan Doubek, ale nebohému Eichingerovi již nedokázali pomoc. Vojáci se sice vydali pronásledovat útočníky, ale nedohonili je. Na místě činu byly nalezeny dva kameny a kus cihly, ale policejní vyšetřování a nález soudního lékaře dokázal, že hlavní smrtelná rána byla způsobena silnou dubovou holí, kterou měl Müller u sebe v osudný den v hostinci. Rána byla vedena ohromnou silou. Roztříštila nos a způsobila dvě trhliny ve spodině lebeční kosti, čímž došlo k výronu krve do mozku a následné rychlé smrti. Vrahové byli doma v noci zatčeni a odvedeni do vyšetřovací vazby klatovského soudu. Hůl se sice nenašla, ale čtení svědeckých výpovědí bylo prokazatelné. U plzeňského krajského soudu, který se konal po dvou měsících od tragédie zazněly mnohá svědectví. Jedním z nich bylo i dobrozdání policejního revisora (komisaře) Josefa Zuny, který potvrdil, že již jednou Eichinger požádal o policejní doprovod při cestě z Klatov do Novákovic. Také policejní adjunkt František Růžička potvrdil, že byl jednou u sporu, kde Müller prohlásil, že nebude mít klid, dokud Eichingera nezabije. Senzaci a vzruch v soudní síni způsobilo vypočtení všech Müllerových trestů a také to, že veškerý jeho majetek byl přepsán na jeho ženu. To prý z důvodu, kdyby jakýkoliv napadený člověk po něm požadoval náhradu škody nebo bolestného. Z dalších svědectví vyplynulo, že násilnický Müller způsobil mnoha lidem těžké ublížení na těle a že rád rozbíjel pivními sklenicemi hlavy svých protivníků. Hlavně zákeřně, zezadu. Také samotné vystoupení a mluva obžalovaného měly za následek, že u poroty to měl předem prohrané... Prostě a jasně, recidivista Matěj Müller dostal za trestný čin úkladné vraždy trest smrti provazem a Josef Denk za spoluúčast a nabádání k ní, 13 měsíců těžkého žaláře. Chudáci děti, jaký je asi čekal život, a to jich měl Müller sedm. Snad lepší, vždyť děti za činy a chování svých rodičů nemůžou... Á propos, Müller neměl co ztratit, podal si žádost o milost a světe div se, samotný císař pán František Josef I. mu trest smrti změnil na začátku následujícího roku na 15 let těžkého vězení...
Ještě, že je tady ten čas a možnost památky a vzpomínky, aby se nezapomnělo. Toho využili pozůstalí, hlavně manželka s dvěmi nezletilými dcerami a za finanční pomoci dalších příbuzných a známých nechali na jaře roku 1899 postavit nedaleko místa skonu ozdobný litinový křížek se žulovým podstavcem, který nám dodnes připomíná, že se dotyčná osoba stala obětí nenávistné pomsty. Hrůzné činy psychopatů je třeba neustále připomínat, aby se vědělo, že se mezilidské vztahy nemají takovým způsobem řešit. A také je správné neustálé pietně vzpomínat. Jsem osobně velmi rád, že tento křížek je i po více nežli stodeseti letech udržovaný a hlavně stále zde nacházím obnovenou květinovou výzdobu. To, že někdo zůstal po tak dlouhých letech někomu v srdci, ač ho už nepoznal, svědčí o příkladné výchově v dané rodině a předávání základních lidských hodnot z generace na generaci. Obyčejný život, rodinné štěstí, láska a pokora, proč takhle nedovedou žít všichni lidé?
