Přátelé české historie

Pověst o založení kaple sv. Jana Nepomuckého nad Loretou u Týnce u Klatov

Poněkud delší název pro krátkou pověst, ale z historického hlediska je nezbytné upřesnit danou lokalitu. Dnes se již jedná o zříceninu dotyčné barokní kaple na vrcholu kopce uprostřed lesa. Ve středu 8. srpna 2015 náš spolek „Přátelé české historie“ veřejnosti upřesnil historii tohoto místa. Bylo to v rámci společenské akce „Devět týdnů baroka“, pro „Plzeň 2015 hlavní město evropské kultury“, kterou uspořádala Galerie Klatovy/Klenová.

Celé 20. století se v literatuře psal (opisoval) údaj - 1730, jako rok založení kaple. (Dle Soupisu památek historických a uměleckých v Království Českém, politický okres klatovský, Ferdinand Vaněk + Karel Hostaš - 1899). Této lokalitě se dlouhodobě věnoval týnecký starosta a kronikář v jedné osobě Vladimír Brokeš. Jeho mravenčí práce v archivech nebyla úplně doceněna, ale přesto vykonal mnohé. Upřesnil datum založení kaple k roku 1709. Našel záznam o návštěvě klatovských jezuitů o svátku blahoslaveného Jana Nepomuckého na Týnci u nově postavené kaple k 16. květnu. Druhý údaj, který našel hovoří o psaném záznamu týneckého faráře Josefa Brennera v Pamětní knize fary Týnecké, který vepsal, že stavba kaple probíhala od r. 1694. Třetí, nejvěrohodnější a nejspolehlivější údaj je od současného jezuitského kněze a historika Miroslava Herolda, který měl možnost studovat archiválie přímo ve vatikánském archivu. Ten doložil dle zápisu ministra klatovské koleje Patera Jana Pfeiffera, že kaple blahoslaveného Jana Nepomuckého byla vysvěcena na den jeho svátku 16. května roku 1704. Kdy se přesně začala stavět, nevíme, ale mohlo to být již na konci 17. století. Autorství a stavba samotná se přisuzuje klatovskému staviteli italského původu Marco Gilmetimu.

Kaple jako taková byla zrušena výnosem římského císaře Josefa II. roku 1783. Drahý stavební materiál (žulové ostění oken a dveří), se použil na jiné zámecké stavby, dveře byly přendány do týneckého kostela Nanebevzetí Panny Marie a hlavní oltář byl převezen do zámecké kaple, včetně vyřezávané polychromované sochy sv. Jana Nepomuckého. Když potom zub času stavbu nahlodal takovým způsobem, že i kopule spadla, stala se kaple jen romantickým torzem pro turistické návštěvníky (přesněji pro tuláky a znalce české krajiny). Když byl zámek Kolovraty prodán a změněn na hotel, byla novým majitelem architektem Josefem Polívkou zrušena i zámecká kaple. Socha sv. Jana byla přesunuta do dřevěné kapličky v zámeckém parku, kde byla až do roku 1937. V tomto roce se změnil majitel (metodistická církev), která ze zámeckého hotelu udělala sociální ústav pro chudé. Dotyčnou sochu darovali klatovskému vlastivědnému městskému museu. Bylo by zajímavé vědět, zdali je v současném sbírkovém depozitáři. Tuto informaci laskavě poskytl, dle opisu ze školní kroniky týnecké, pan Červený z Klatov.  

Víme jméno stavebníka, což byl Maxmilián Norbert Kolowrat Krakowský (1660 – 1721), který byl zároveň stavebníkem barokního monumentálního týneckého zámku (1700 – 1710 Giovanni Alliprandi). Jeho manželka byla Barbora Marie rozená z Vrbna a Bruntálu.  Ta nechala postavit roku 1711 kapli Loretu v tehdejších „V Oborách“. Hrabě Maxmilián byl presidentem apelačního soudu a později nejvyšší komoří českého království a tajný císařský rada. Pochopitelně, že nežli se ujal takové funkce byl nejprve několik let v císařských diplomatických službách. Je zajímavých faktem, že byl druhorozeným synem Viléma Albrechta z Kolowrat (1600 – 1688), takže se narodil, když jeho otci bylo šedesát let.

A nyní již k samotné pověsti o založení kaple. Víme, že hrabě Maxmilián byl v mládí v císařských službách a byl tedy poslán do dalekých exotických krajin. Kam přesně nevíme, ale to není podstatné. Jednou takhle se na jedné z cest ubytoval v zájezdním hostinci, kde následně večer něco pojedl a popil. Místní víno mu zachutnalo a jako šlechtic si mohl dovolit dopřát si více. Byl v rozveselené náladě a občas se před dámskou společností trochu „vytáhl“ z nějakým šermířským umem. V jeden moment si také musel odskočit „ulevit“ na dvorek, kde v rohu bylo hnojiště. Pobíhala tam nějaká slepice, a náš hrabě v dobrém rozmaru vytáhl kord a slípku propíchl. Potom se vrátil do šenku, kde pokračoval v hodování. Shodou okolností byl v patře ubytovaný jistý cestující obchodník, kterého někdo na pokoji přepadl, oloupil a bodnou ranou pod srdce, zabil. Když ho našli, začalo vyšetřování a při něm bylo zjištěno, že náš hrabě měl špičku svého kordu od krve. Byl viděn odcházet a marné bylo jeho obhajování, že nikoho nezabil, jen tu slepičku nešťastnou. Když jí na dvoře hledali, žádnou nenašli. Samo sebou, že už jí někdo dávno z domácích lidí odklidil (ukradl). Byl proto stráží zajat a vsazen do vězení. Jak už jsme řekli, jednalo se o zemi cizokrajnou, někde na jihu, kde byly jiné mravy a také čas byl druhořadným. Prostě milý hrabě seděl ve vězení ne pár dní, ale několik týdnů. Zatuchlé a tmavé prostředí, na to nebyl zvyklý, mu na zdraví nepřidalo, a také zoufání z dlouhé nečinnosti ho přivádělo k šílenství. Nehledě na to, že v takové situaci byl pravděpodobně poprvé. Nakonec si snad uvědomil bezvýchodnost své situace, kdy jeho peníze a postavení nebyly pro místního soudce rozhodující. Možná si také uvědomil, že by mohl být odsouzen pro vraždu k tresti smrti a čím déle se s takovou představou ve vězení zaobíral, tím více propadal panice. Z pravého zoufalství se jako správný křesťan začal horlivě modlit a prosil o záchranu svého života tehdy oblíbeného Jana z Pomuku. Byl to tehdy zvláštní večer. Okénkem pronikal měsíční svit, který vyzařoval určitou chvějící sílu, kterou hrabě Maxmilián pocítil. Začal se opět vroucně modlit, až vysílením usnul. Ve snu se mu zdálo, že k němu přišel samotný Jan, vzal ho za ruku a přenesl ho do jeho domoviny. Když se hrabě probudil, nevěřil svým očím. Doopravdy se ocitl na kopci nedaleko tehdy starého týneckého zámečku. Děkoval svému zachránci za život a jako poděkování nechal postavit tuto kapli. Každý den sem jezdil s krátkou modlitbou a rozjímáním. Místo si zamiloval a navštěvoval ho až do své smrti…