Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příspěvek ke konferenci o 3. odboji

21. 3. 2014

Příspěvek ke konferenci o 3. odboji na Klatovsku a Domažlicku

 

sepsal Ivan Rubáš, člen Konfederace politických vězňů České republiky v lednu roku 2014

 

I. V poválečném uspořádání nového společenského systému bylo velmi nešťastným řešením znárodnění, zestátnění neboli ukradení majetku střední třídě. To že se znárodňoval velký majetek ve strategických průmyslových odvětvích či majetek silných finančních firem a společností na podzim roku 1945 dle Benešových dekretů, které zákonně posvětily „výsledky“ Košického vládního programu z dubna roku 1945, lze z určitého historického aspektu pochopit, protože vítěz války diktuje – jak a co bude dál. Co však nelze z přirozeného vývoje pochopit je pokračování znárodňovacího procesu po komunistickém puči v únoru r. 1948 na podzim téhož roku, ale hlavně znárodnění malých podniků, provozoven, obchodů a výrobních dílen drobných živnostníků, zemědělců a majitelů realit v roce 1950. Zde se doslova uplatnilo pravidlo „Vítěz bere vše“…

 

„Podnikání“ komunistické strany v tehdejší lidově demokratické republice (od r. 1960 socialistické) bylo velmi snadné, protože nemusela nic budovat. Vše co k základnímu chodu potřebovala, tak si to „vzala“ od předchozích majitelů. Ostatní doplňkové věci v oblasti obchodu, služeb, kultury a podobně přišlo na pořad dne později. Všichni zástupci podniků a organizací, velkých či malých, ředitelé či vedoucí, byli členové strany a byli poslušní pokynům a závěrům Ústředního výboru KSČ. Ostatní lidé v celém státě měli povinnost pracovat a pracovním dnem byla i sobota. Konkurence nebyla žádná, neboť každý podnik vyráběl dle centrálního plánování a požadavků Sovětského svazu a Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP založena r. 1949). Až v 2. polovině 60. let 20. století došlo k částečnému uvolnění „svázané“ ekonomiky a povolování různé výroby v lehkém a spotřebitelském průmyslu. Také kvůli nedostatku zahraničních valut i deviz se více otevřel export do „nepřátelských“ západních zemí. Určité uvolnění bylo i v importu, hlavně kvůli „odebrání“ valut místnímu obyvatelstvu. Od 70. let se již musely nutně modernizovat určité části, hlavně strategických, provozů a také se začaly stavět nové továrny a podniky. Všechno bylo však finančně náročné a rozhodnutí či rozhodování bylo jen a pouze politicky stranické. V každém případě došlo za uplynulých bezmála 42 let ke stagnaci, zastaralosti a neefektivnosti v celé československé ekonomice.

 

Na druhou stranu je ale pravda, že sociální podmínky pracujících byly na velmi slušné úrovni a odbory (ROH – Revoluční odborové hnutí) finančně přispívaly na mnoho věcí. Nedostatek zboží na tuzemském trhu znamenal dostatek finančních úspor mezi obyvatelstvem a tvořil významnou rezervu v národní finanční politice Státní banky československé. Nedostatek někdo řešil „domácí výrobou“ a někdo „výměnným obchodem“. To znamená, že „kvetl“ černý obchod a šmelina. Téměř každý pracující „využíval“ svoje pracoviště ke svému vylepšování životní úrovně. Někteří „podnikali“ díky „Tuzexu“ (Tuzemský export – v letech 1949-57 DAREX – dárkový export), kde člověk za dolary, libry, franky či západoněmecké marky dostal tuzexové poukázky, koupil zahraniční zboží a prodal s velkým ziskem našincům. Pro upřesnění, 1 bon byl oficiálně 2,50 Kčs, na černém trhu 5 Kčs (i více).

 

Také je pravda, že prvotní komunistická idea společného vlastnictví výrobních prostředků není vůbec utopická, nesmí se však uplatňovat na osobní majetek a na nevýrobní sféru a musí být bezpodmínečně dobrovolná. Také postavení člověka v rámci zdravotnictví, školství, zabezpečení rodin a sociálního postavení bylo v období socialistické republiky na daleko vyšší úrovni nežli ve století 19tém, ale musíme si uvědomit, že na tomto zlepšení se velkou měrou podílel přirozený vývoj lidstva, zejména růst kvality vědy, techniky a celkového životního pokroku vůbec. To, že komunisté nenaplnili a nesplnili svoje sliby o „lepším zítřku“ je jejich vlastní chyba a historické zklamání jejich ideologie. V té podobě jakou ji propagovali, neměla šanci na úspěch a byla de facto utopistická. V jejich řadách byli lidé, kteří neměli morální kredit ani za „pětník“ a vše podřizovali jen své kariéře, moci a penězům. Z historického hlediska, také není udržitelné, aby menšina vládla většině „na věčné časy“. Taková tisíciletá „Třetí říše“ byla v „provozu“ jen 12 let…

 

V případě socialistické diktatury, je důležité zmínit, že v 2. polovině minulého století vznikl ve východní části Evropy politicko hospodářský celek, který se choval k přírodě a životnímu prostředí velmi macešsky a nezodpovědně (současné nadnárodní klany v tom pokračují), k vlastním lidem nadřazeně, povýšenecky a represivně. Kdo „držel hubu a krok“ a „neplul proti proudu“ mohl relativně klidně žít. Člověk je velmi citlivý na omezení svých lidských práv a na různá přikazování. Ono je sice hezké nemít hlad a mít střechu nad hlavou, ale ke spokojenosti ducha potřebujete mít ještě něco navíc. Osobní svoboda a rozhodování o svém životě nás odděluje od „zvířat zavřených v kleci“. Z dějinného vývoje lidstva však musím konstatovat, že jak socialistický komunismus, tak i buržoazně raný kapitalismus jsou si v zásadě velmi podobný a oba systémy využívají a zneužívají. Jak kdysi před více nežli sto lety spoluzakladatel nové komunistické ideologie Vladimír Iljič Uljanov – Lenin napsal, že oba systémy „hrají stejnou hru“ a vyhraje jí ten, kdo bude hospodářsky silnější. O člověka se vůbec nejedná, ten je jen nástrojem k dosažení cíle. Také myslitel a filozof Václav Havel řekl, že ani socialismus a ani kapitalismus nejsou ty správné cesty ve vývoji lidské společnosti, neboť jen využily konce feudální epochy ke svému nástupu na dějinnou scénu. Souběžně s těmito systémy, které dnes ovládají svět, se čím dál více a více ozývá o své místo „na slunci“ další systém tak zvaný „demokratický kapitalismus“, který v přirozeném vývoji více nahrazuje systémy předešlé. Zatím jen v malé sféře, ale využívající občanskou společnost. Dělat chyby je lidské a zkoušet různé systémy“jak by smet“. Jedná se o zjednodušenou poučku - „Pokus omyl“. Důležité je však chyby neopakovat a pokud se určitý společenský řád neosvědčí, tak je třeba dbát, aby se již nikdy neopakoval. Vždyť lidskými traumaty jsou války, hladomory, genocidy, hospodářské a morální krize. Proto je důležité o všech těchto věcem mluvit, zaznamenávat je, aby se lidstvo vzdělávalo, pamatovalo a poučilo.

 

Tento velmi stručný úvod by měl vysvětlit proč se zaznamenávají následující vzpomínky a informace. Je to i tom, že každý člověk, občan má právo se svobodně vyjadřovat ke každému problému ve společnosti. Já považuji v současné době, nejen u nás, ale v celé Evropě (ba i světě) problém č. 1 – jak dál. Kauzy pitné vody, zemědělské půdy, energie, rabování přírody a populací zvířat, migrace obyvatel, náboženský fanatismus a další jsou časovými bombami. Zatím žijeme v relativně klidné době a nic zlého si nepřipouštíme. Ovládá nás „kouzlo“ globálního konzumu a požitků a na duševní věci zapomínáme. Může se stát, že naší Evropu (Evropskou unii) vyvrátí i s kořeny jinověrci z Asie, tak jak se to stalo hrdé a neporažené Říši Římské. Možná, že se mýlím, ale že zapomínáme na moudré odkazy našich předků, na úctu k tradicím a na životní hodnoty předešlých generacích, je fakt neoddiskutovatelný. Proto je naší povinností pravdivě zaznamenávat události, které se staly, pro naše budoucí pokolení, pokud by se rozhodly napravit naše chyby, nebo se jim vyvarovat.

 

 

 

II. Jak jsem již zmínil, chci veřejnost seznámit s určitou částí „znárodnění“ soukromého majetku lidí, kteří svým hospodařením žádným způsobem nemohli ohrozit výsadní pozici státu. Šlo o mstivý a promyšlený akt zaměřený proti „vnitřnímu nepříteli“. Za vším je třeba hlavně hledat závist a touhu po lehce získaném majetku někoho druhého. Jelikož se již dlouhá léta věnuji regionální historii, tak uvedu několik příkladů o kterých vím. Jedná se vlastně o kulturně historické památky, převážně tvrze a zámečky, které byly na začátku této anabáze ve velmi dobrém stavu a na konci, v rámci restituce, vráceny majitelům (potomkům) ve stavu, který odpovídal hospodaření špatného hospodáře. Nejde jen o zabavení majetku, ale také o násilném přerušení staletého vztahu člověka k práci, k půdě a dobrovolné družstevní spolupráci. Také mezilidské vztahy utrpěly. Můžeme tvrdit, že tyto a další zásahy „lidového“ státu rozdělily naší českomoravskou společnost na dva „nesmiřitelné“ tábory. Tento stav trvající již tři generace bohužel trvá dodnes. Jak by řekl klasik: „Češi nikdy nebyli spokojeni“. A jak by řekl druhý klasik: „Vítěz po nepřítelovi obsazuje důležitá místa nejhoršími syny svého národa“.

Takže, několik málo příkladů znárodněných památkových objektů v oblasti klatovského kraje:

 

Čachrov – tvrz a zámeček na Šumavě. Ve 30. letech 20. století statek s objekty v majetku rodiny Karla Faltyse. Po znárodnění po r. 1948 destrukční hospodaření státních statků. Následkem byl v r. 1973 zámeček zbourán. V rámci restituce tvrz vrácena a z dotací aspoň stavebně zakonzervována.

Defurovy Lažany – barokní zámek na Horažďovicku. Po znárodnění majitelům rodiny Krulišů-Randů v roce 1951 areál využívalo místní JZD. Hospodaření v areálu bylo destrukční, v zámku nikoliv, zde bylo učiliště a internát. Nevhodnými stavebními zásahy se však poškodil interiér. V rámci restituce (1991) majetek vrácen, nevyužit a bohužel vnukem Janem Šulou prodán italským klientům (2003). Nynější stav je zakonzervování a postupné chátrání.

Ježovy – barokní zámeček u Švihova. V době pozemkové reformy v roce 1923 statek koupil Jan Beran. Zámek s hospodářstvím byl zabaven po roce 1948 pro potřeby vznikajícího JZD. V zámku vznikl kulturní dům s restaurací. Úpravy v akci „Z“ byly příčinou pozdějších (dnešních) závistivých pomluv. Majetek byl v roce 1998 vrácen v rámci restituce ve velmi špatném stavebním stavu, hlavně hospodářské objekty. Nešetrnými zásahy byl poničen i interiér zámku. Dnešní majitel Jan Beran s rodinou vše nákladně opravuje.

Jindřichovice – areál renesanční tvrze a barokního zámečku u Kolince. Od r. 1908 rodinný majetek statkáře Karla Nováka a Václava Chrousta (1914 tvrz). Znárodnění majetku proběhlo v roce 1951 a Jan Novák byl přinucen opustit republiku. Potom zde hospodařily Státní statky a JZD. V restituci vráceno synovi Jana Nováka, avšak ve stavu velmi dezolátním. Ten areál prodal v r. 2000 manželům Jiřímu a Veronice Chroustovým, kteří po několika letech rekonstrukce zámek přizpůsobili k turistickým účelům a vše zachránili.

Nalžovské Hory – barokní a pozdně klasicistní zámek. Poslední majitelé v letech 1937 – 49 bratři František a Karel Müllerovy. Rodina se zachránila emigrací. Boj s Revolučními gargami. Využití bylo z poloviny pro školu a z poloviny pro armádu. Z důvodu masivnosti stavby nedošlo k velkému narušení stavebního stavu, kromě zámecké kaple. Ta byla zničena, jako všechen vnitřní mobiliář zámku. V rámci restituce (1993 a 1998) majetek vrácen dcerám majitele, kteří vše po částech prodaly. Nynější majitel Zdeněk Houdek zvažuje rekonstrukci.

Nový Čestín – novogotický zámeček u Klatov. Od roku 1891 rodinný majetek Ferdinanda Vitáčka. Po znárodnění v r. 1949 byl areál využíván Státním statkem Luby a bytovým fondem. Z prosperujícího statku se stal zanedbaný areál. Samostatně stojící kaple Nejsvětější Trojice je totálně zničena. V rámci restituce byl majetek vrácen, ale pro dědické a finanční problémy je dnes zámek na prodej.

Opálka – renesanční tvrz u Strážova s hospodářským areálem. Pavel Strouhal, jehož rodiče byli dlouholetí nájemci statku, koupil v pozemkové reformě statek s příslušenstvím. Po znárodnění majetku rodiny po r. 1948 byli otec a syn (Pavel a Karel) uvězněni a areál byl využívaný státními statky. Hlavně bytově. Údržba a opravy zde nebyly prováděny skoro žádné. V 90. letech minulého století majetek vrácen Karlovým dcerám, ale ve stavu nutné rekonstrukce. Z finančních důvodů dědičky tvrz s příslušenstvím prodávají a nový vlastník se snaží tvrz opravit. Z důvodů velkých investicí se práce zastavují a objekt je nyní na prodej.

Podolí – barokní zámeček u Běšin. Stejný scénář. Majitel z doby pozemkové reformy statkář a amatérský aviatik Antonín Luňák. Po roce 1950 znárodněno a drasticky využíváno Jednotným zemědělským družstvem. Vrácení majetku v rámci restituce dceři majitele. Objekty byly v doslova katastrofálním stavu. Prodejem přichází nový majitel Karel Marcel, který zámek opravil.

Svojšice – středověká tvrz u Sušice s přístavbou barokního zámečku je součástí celého hospodářského areálu. Od roku 1895 se jednalo o rodinný majetek získaný z dědictví Jana Valenty. V roce 1949 byla celá rodina násilně vystěhována (do 24 hodin) a přesunuta na severní Moravu. Současný majitel, jakožto 8letý kluk viděl prvně svého otce plakat. V rámci restituce v 90. letech byl zpustošený areál po státních statcích vrácen, včetně neobydleného zámečku. V současné době majitelé Zdeněk a Alena Valentovy společně s rodinou svých dětí zde opět hospodaří a vše nákladně opravují.

Tetětice – barokní zámeček u Klatov. Rodinný majetek Aloise Knappa od r. 1904. Po roce 1948 znárodnění a následná činnost Jednotného zemědělského družstva, která zapříčinila havarijní stav hospodářského areálu. Zámeček byl využíván pro bytové účely a zdevastován. Špatná střecha a dlouhodobé zatékání narušilo statiku. V rámci restituce majetek vrácen vnučce posledního majitele Marii Machové. Z pochopitelné finanční zátěže bylo přistoupeno k prodeji. Po několika nezdarech se našel nový majitel, který zámeček nákladně opravil a zachránil. Co bude s areálem, to se ještě neví.

Týnec – barokní zámek u Klatov, do r. 1951 v majetku Metodistické církve evangelické. Po znárodnění bylo využití čsl. lidovou armádu. V r. 1988 byla naplánovaná rekonstrukce. Od r. 1991 smutné období privatizace (StB) firmou VaKaM (Vybíral, Kliment, Moravec). Od r. 2000 dlouhodobá celoživotní rekonstrukce nového majitele Jana Pelánka.

Ujčín – renesanční zámeček u Kolince. Také zde rodina Princů koupila statek v době pozemkové reformy (1921). Statek prosperoval mimo jiného, díky stabilním dodávkám sena pro koně klatovských dragounů. Po roce 1949 bylo hospodářství se zámkem převedeno pod kolinecké JZD. V zámku byla zřízena mj. slepičárna. Celý objekt byl v dezolátním stavu vrácen po r. 1992 synovi posledního majitele Václavu Princovi. Dnešní majitel Pavel Princ z dotací opravil zámek do původní podoby v areálu dál opravuje dřívější napáchané škody.

 

 

Samostatnou kapitolou byly další památky – tvrze, hrady, zámky, zámečky, měšťanské domy a podobně, které byly znárodněny již na podzim roku 1945, jako majetek říšských (německých) občanů a příslušníků šlechtických a panských rodů. Tyto památky, vesměs historicko kulturního a národního významu byly přiděleny různým institucím, organizacím a podnikům a mnohdy se několikrát za dobu socialismu vyměnil nájemce. Proto stavební stav nebyl pro uživatele prioritní. Někteří noví nabyvatelé se ke svému státem svěřenému majetku chovali dobře a zodpovědně, někteří však nikoliv a těch byla bohužel většina. Co je třeba ještě uvést, je vykradení interiérů a mobiliáře. V lepším případě se nejvzácnější kusy odvezly do státních depozitářů, jako svoz, v horším případě národní správce „prodával“. A úplně v tom nejhorším případě se vše rozbilo, zničilo a odvezlo do zavážky. Zmizely tisíce a tisíce věcí nesmírné hodnoty. Byly uchráněny zámky jen v Chudenicích a v Horšovském Týně, které byly určeny jako turistické cíle s prohlídkami pro pracující lid. Vše ostatní z 98% bylo vystaveno na milost či nemilost lidí té doby.

Uvedu několik příkladů:

 

Bezděkov – novogotický zámek u Klatov. Po znárodnění majetku Korbů z Weidenheimu byl zámek vykraden a hospodářský areál určen k bydlení. Ze zámku se stal ústav a následně odborné učiliště. Údržba byla standartní, ale stavební zásahy nevhodné. V rámci privatizace byl nejprve v majetku Hany Maindlové a dnes v majetku litevské společnosti se sídlem v Praze.

Běhařov – barokní zámeček u Klatov. Po znárodnění německého majetku byl areál využíván rekreačně a následně ústavně. Interiéry se trochu změnily, ale stavební stav byl stále velmi dobrý a udržovaný. Jeden z mála příkladů investování do památek. V rámci privatizace se dostal nyní do soukromého vlastnictví manželů Josefa a Ivety Müllnerů z Plzně.

Bystřice nad Úhlavou – barokní zámek u Nýrska. Po znárodnění majetku Hohenzellorů se tady vystřídalo mnoho státem dosazených institucí. Nejdéle zde byl ústav pro mentálně postižené. Velké stavební opravy se nedělaly. Interiér byl stavebně z části zničen a mobiliář rozkraden. V rámci privatizace objekt koupila firma Intertour z Kutné Hory., která díky evropské dotaci udělala zastřešení a zabránila postupnému ničení. Je to však málo.

Červené Poříčí – renesanční zámek u Švihova. Za socialismu využíván Státními lesy ČSR a jako bytový fond. Navázalo se na znárodnění habsburského majetku v r. 1918 a na stávající využití. Rozdíl byl v tom, že se zanedbávala údržba. Dnes v majetku státu (Národního památkového ústavu v Praze) a opravuje se.

Debrník – zámeček u Železné Rudy. Využíván Pohraniční stráží. Devastace a následná demolice v r. 1989.

Dešenice – renesanční tvrz u Nýrska. Havarijní stav po působení Státního statku. Dnes v majetku obce a z dotací se nákladně rekonstruovala v posledních dvou letech. Záchranné práce pokračují i v okolním areálu.

Hlavňovice – barokní zámeček u Sušice. Rodinný majetek rodu Koců z Dobrše v držení Otomara Pelikána (1919 - 46). Po znárodnění hospodaření státního statku. Dnes v dezolátním stavu v majetku obce, je na prodej.

Chanovice – renesanční zámek na Horažďovicku. Po znárodnění majetku byl drobný mobiliář rozkraden, ale objekt zachráněn díky vzniku školy již v r. 1946. Interiéry se bohužel musely stavebně upravit a také hospodářský areál chátral. Po roce 1990 obec vše majetkově zcelila a začala vše opravovat. Dnes chlouba kraje a vznik celospolečenského kulturního areálu včetně muzea a zámeckého parku.

Chocomyšl – barokní zámek u Chudenic. Po znárodnění majetku Černínů přišlo hospodaření JZD. Hospodářský areál chátral a inventář zmizel. Dnes v majetku nástupnického Zemědělského družstva, které se snaží areál dát do pořádku.

Kanice – barokní zámek u Chudenic. Po znárodnění majetku Pergerů byl zámek využíván Červeným křížem, internátní zvláštní školou a následně armádou. Mobiliář zmizel. Údržba byla standartní a stavební stav byl uspokojící. Problém nastal v době privatizace, kdy byl objekt dán do bankovní zástavy (nastrčená firma Linda). Dnes vše chátrá. Na majitele Romana Hejného a Zdeňka Zemana z Králova Dvora je vydána exekuce.

Kout na Šumavě – renesanční zámeček u Domažlic. Po znárodnění majetku Schönbornů byl objekt využíván jako ústav a později hlavně jako škola v přírodě. Adaptace v r. 1972 zničila historický vzhled a všechny interiéry. Dnešní majitel – obec nemá využití a vše se prodává.

Lázeň – empírový zámek u Chudenic. Po znárodnění majetku Černínům fungoval jako rekreační objekt pro socialistické podniky, nejdéle pro národní podnik Plzeňské pivovary. Stavební stav se zhoršoval a vše se jenom využívalo. V současné době (2012) v poslední chvíli koupili zámek čp. 60 potomci Černínů a snaží se objekt zachránit.

Lovčice – barokní zámeček u Plánice. Využíván jako pošta a bytový fond. Areál zničen. Od obce koupil v r. 1999 chátrající zámek Evžen Hrnčíř z Prahy a postupně vše rekonstruoval a zachránil.

Mlázovy – renesančně barokní zámek u Kolince. Poslední majitel Dušan Zachystal prodal zámek r. 1947 obci. Areál byl využit JZD a zámek jako škola, byty, sklady apod. Havarijní stav všeho. V r. 2001 koupila rodina Jana Šperla ze Sušice a dodnes ho rekonstruuje. Z části je zámek využíván pro turistické účely. Objekt je však díky nim zachráněn.

Měčín – barokní zámek. V majetku Zemědělského družstva, které převzalo nástupnictví bývalého JZD. Socialistické hospodaření přineslo zkázu hospodářskému areálu a bydlení zaměstnanců zkázu zámku. Úplně se potřel a zanikl historický vzhled a účel. Dodnes je stav areálu ostudou obce.

Měcholupy – barokní zámeček u Klatov. Majetek maltézského řádu byl znárodněn a v areálu následovalo hospodaření JZD. Zámek byl zbourán v roce 1969.

Oselce – barokní zámek na Horažďovicku. Po znárodnění majetku rodu Boos Waldecků využíván celý areál pro odborné učiliště, internát a zázemí. Z tohoto důvodu byl zámecký objekt a okolí dostatečně dobře státem financováno a dodnes je takto využíván a jeho stavební stav je výborný. Trochu utrpěly vnitřní dispozice.

Pivoň – bývalý augustiniánský klášter změněný na zámek s hospodářským areálem. Po znárodnění majetku rodu Coudenhove - Kalergi smutné působení Státních statků a armády (Pohraniční stráže). Zničující požár v r. 1953, destrukce v 70. letech. Dnes je objekt zakonzervován díky občanského spolku Aurelius, ale chátrá dál.

Plánice – po znárodnění majetku rodině Schaffgotschové tvrz a zámek využity pro potřeby místního JZD a pro bydlení. Stav areálu je vcelku dobrý a v majetku obce a soukromých vlastníků je dodnes stále.  

Poběžovice – středověký hrad přeměněný na renesanční zámek na Domažlicku. Po znárodnění rodu Coudenhove - Kalergi se tady usídlil štáb Pohraniční stráže Čsl. lidové armády. Devastace objektu. V r. 1988 bylo uvažováno o demolici. Dnes v majetku obce a opravuje se z dotací.

Veselí – novogotický zámeček u Janovic s areálem. Špatné hospodaření plemenářského podniku a bytového fondu. Šílené chování posledních obyvatel a následná devastace. V rámci privatizace se majetek dostal do rukou německého majitele Bechyňského z Lažan. Dnešní stav je před demolicí. Záchranou je velká investice.

Ždánov – barokní zámeček u Domažlic. Po znárodnění rodu Coudenhove - Kalergi místní kulturní dům a bytový fond. Dnes v havarijním stavu v majetku obce.

Žihobce – renesanční zámek u Sušice. Po znárodnění majetku Lamberků byl osud zámku velmi totožný s osudem zámku v Chanovicích. Také dodnes je v majetku obce a začíná se vše opravovat. Pomalu, ale jistě se tady také stává společensko kulturní centrum obce a okolí.

Žinkovy – novorenesanční zámek u Nepomuka. Po znárodnění majetku rodiny Škodů byl drobný mobiliář z větší části vykraden a větší byl v průběhu desetiletích „vyměňován“. Z důvodu „novostavby“ zámku (1897) se objekt jen využíval. Po celou dobu socialismu tady byla rekreace ROH Škody Plzeň. V rámci privatizace došlo k devastaci objektu a prodeje anglickému majiteli. V současnosti probíhají rekonstrukční opravy.

 

Další samostatnou kapitolou jsou zničené, nebo odstřelené kostely, jako například kostel sv. Prokopa v Prášilech na Šumavě (1979), nebo kostel 14 pomocníků v Nýrsku (1973). O kapličkách ani nemluvím. V zabrané části Šumavy a Českého lesa nezanikly jenom kostely a kapličky, ale i mlýny, hamry, a s nimi celé vesnice. Například Zhůří u Keplů, Stodůlky, Lučina a podobně. Ve větších městech, ukázkovým příkladem jsou Klatovy, v rámci nové socialistické výstavby zanikly celé souvislé části ulic, čtvrtí nebo celého uceleného seskupení jako například Rybníčky, Na Stanovišti či blok 12ti měšťanských domů nedaleko náměstí v letech 1969 až 1972, jen aby se mohla postavit moderní sklobetonová budova Okresního výboru komunistické strany Československa.

 

K historii památek patří také malá vzpomínka na lidi z masa a kostí, kteří však zanechali velkou stopu v životě mnoha stovek a tisíců dalších lidí. Jejich hlavní náplní života bylo předávání víry, naděje a lásky. A to ve všech možných podobách. Byli to kněží, kteří za svoje myšlení byli perzekuováni a hodně vytrpěli. V našem pošumavském kraji to byli například:

František Ferda (1915 - 1991), – oblíbený kněz a lidový léčitel. Za své postoje byl vězněn (1951 - 60). Ve vězení „objevil“ dar léčitelství. Lidé ho hlavně znali z působnosti v Újezdci u Klatov a ze Sušice. Jednalo se o velmi zajímavou osobnost, která kladně ovlivnila mnoho lidských osudů.

František Procházka (1919 - 2007),  – také on prožil jako kněz mnoho let ve vězení (1950 – 59). Od r. 1969 byl duší Plánicka a dožil na staré faře v Nicově u Plánice.

Josef Peksa (1919 - 1993), – rodák z Bolešin u Klatov. Stal se knězem a pro své názory musel emigrovat. Dlouhá léta žil v Melboure v Austrálii (od r. 1951). Založil tady slavný „Peksa park“ a byl duší australského československého exilu.

Jaroslav Karl (1929), – klatovský kněz a dlouholetý vězeň (1952 -65). Prošel mnohými pracovními tábory a Leopoldově na Slovensku byl společně na jedné cele s budoucím generálním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem socialistického Československa, Gustávem Husákem. Jeden z mála, který ještě žije.

Martin Vích (1921 - 2008), – kněz, který prožil ve vězení několik let (1953 – 63). Od roku 1967 do r. 2008 byl farářem v Dobrši na Šumavě, kde pozitivně ovlivnil všechny generace lidí. Byl vyučeným zahradníkem a měl rád Klatovy skrze klatovský karafiát.

Antonín Šesták (1918 - 2006), – oblíbený klatovský farář, který pocházel ze Suchá Vrbné u Českých Budějovic. V Klatovech našel druhý domov a pro svoji povahu a názory si získal velký obdiv. Snažil se „pracovat“ nejen s lidmi, ale pomáhal zachraňovat i památky. Jeho výsuvná lešení při opravách kostelů ho proslavila. Byl vlastníkem několika patentů.

Karel Fořt (1921 - 2014), - kněz a skaut, který před komunistickým vězením emigroval. První anabáze v Alžírsku, druhá v Mnichově ve Rádiu Svobodná Evropa. Znali jsme ho jako "Otce Karla".

 

Dále uvedu několik dalších lidí, kteří za svůj statečný postoj pykali a neměli by být zapomenuti:

Zdeněk Řezníček (1887 - 1957) – profesor a po válce ředitel klatovského gymnázia. Odmítl spolupráci s novým režimem po únoru 1948 a proto byl zbaven svého postavení a poslán „na dožití“ do Plánice. Zde také ve studené tvrzi v 60letech zemřel. Jeho synové emigrovali do Bolívie. Jako vášnivý filatelista, byl tajemníkem čsl. svazu a 18. června 1926 podepsal v Paříži (za Československo) zakládající listinu FIP – Mezinárodní filatelistickou federaci.

František Bicek (1890 - 1954) – poslední předválečný (a krátký čas protektorátní) starosta města Klatov. Také on odmítl spolupracovat s komunistickým režimem po únoru 1948 a byl proto společensky znemožněn. Za „trest“ vykonával těžkou práci na nádraží, kde také zemřel.

Karel Mazanec (1897 - 1953) – klatovský poválečný starosta. Za protektorátu vězněn nacisty, po únoru 1948 vězněn a následně psychicky deptán pro spolupráci. Jako východisko v 56. letech zvolil sebevraždu.

Ladislav Nedbal (1885 -1952) – poslední velitel klatovské vojenské posádky v hodnosti plukovníka. Za své občanské postoje byl vězněn jak německými (ve válce), tak i československými soudy (doživotí). Válku přežil, ale komunistické vězení v Leopoldově nikoliv. V 67. letech byl umučen při tzv. „udřepování“.

František Machník (1886 - 1967) – ředitel klatovské hospodářské školy a pozdější ministr národní obrany (1935 - 38). Byl vězněn jak Němci (1944 - 45), tak Čechy (1952 - 53) za jednu a tu samou věc - za vytvoření předmnichovské obranné linie státu.

Václav Kusý – syn zakladatele a poslední vlastník dřevařského závodu s pilou v Klatovech. Po znárodnění byl „odklizen“ do Němčic u Klatov, kde také na staré faře v zapomnění zemřel. Dával mnoha lidem práci, podporoval dělnictvo a lidé za doby socializmu stále říkali, že dělají „U Kusejch“. Byl prototypem malého českého fabrikanta 1. poloviny 20. století.

Václav Frýba (1895 – 1971) – cukrář, který zanechal v Klatovech výraznou vzpomínku. V roce 1938 koupil dům a živnost čp. 160/I. v Pražské ulici tzv. Schottovu kavárnu. Po znárodnění v roce 1950 o všechno přišel a za své postoje byl poslán do vězení.

Vladimír Šmat – vedoucí pracovník Okresní knihovny v Klatovech. Za svůj odmítavý postoj k vojenské okupaci Československa v srpnu 1968 byl uvězněn a po propuštění z vězení pracoval až do r. 1990 jako dělník v ZDZ Klatovy (Západočeské dřevařské závody).

 

Takových „zapomenutých“ a „bezejmenných“ lidí, kteří svým příkladem táhli společnost tím správným směrem, byly v době socialismu stovky, tisíce a je naší povinností aspoň o nich mluvit a připomínat je. Co je také již zapomenuto, je občanský vzdor v organizované skupině v době „normalizace“ 70. let 20. století. Padesátá léta jsou poměrně dobře zmapovaná, taktéž o konci 60tých let víme poměrně hodně, ale o „husákovských letech“ moc informací v rámci odboje nemáme. Pro zachování informací uvádím jeden příklad z Klatov. Jednalo se o skupinu mladých lidí, kteří se v říjnu roku 1974 rozhodli o násilný přechod do západního Německa. Byla to doba „českého hippies“, která i přes obrovskou snahu tehdejších státních orgánů zamezit vstup tohoto celosvětového kulturního a společenského hnutí na naše socialistické území, zásadně ovlivnila dvě generace naší populace. Rozhodli se, a následně provedli vniknutí do vrátnice Kožedělných závodů Klatovy (KOZAKu), kde se odzbrojili vrátného a příslušníka LM (Lidových milic) a pomocí odcizených klíčů se vyzbrojili nalezenými zbraněmi. Nežli uskutečnili svůj plán zašli ještě domů k jednomu z hlavních aktérů, kde se ještě dohodli na dalších věcech. Jelikož svůj plán odložili o den, a také zradou jednoho z nich se o nich dozvěděla Veřejná bezpečnost a tak Klatovy zažily „policejní manévry“ se vším všudy. Oblast rohů ulice Stolinského a Rybníčků (čp. 70/II. až 74/II.) byla hermeticky uzavřena a v jednom z domů byli dotyční zadrženy. Následovaly exemplární dlouholeté tresty, ale nikde se o tom nepsalo. Tehdejší režim nestál o tuto publicitu a vše bylo přísně tajné. Kdo o tom mluvil musel počítat s následky. Nevím přesně, kdo byl v tomto ojedinělém případě zaangažován, ale povídalo se o Strakovi, Tajtlovi, Weinfurterovi. Tato informace je písemně nepodložená, jelikož není nikde žádný písemný zdroj k mání a ví to jen dotyční. Ale, kde je jim konec… Také chci zmínit osobu dělníka Václava Žufana, který jako první v Klatovech podepsal tzv. Chartu 77. S jeho bratrem Pavlem jsem chodil do třídy na 2. ZDŠ. Ještě vím o Jiřím Kratochvílovi ze Sušice, který také v roce 1979 podepsal Chartu 77, ale pak šel na vojnu a při výsleších svůj podpis písemně odvolal. Myslím, že později znovu podepsal. V tomto období druhé poloviny socialistické republiky projev osobní statečnosti výjimečný a ojedinělý.   

 

 

 

 

 

III. Právě takové a podobné povídání o lidech, událostech, památkách a historii vůbec, mě několikrát přivedlo do konfliktních situacích, zejména ve škole, v učení, na vojně, v zaměstnání  a také v restauracích, kde se tenkrát za socialismu takové debaty běžně vedly. Co bylo platné vysvětlování, že se jednalo o historickou pravdu, že události se doopravdy staly a dotyční lidé to prožili na vlastní kůži, když to poškozovalo „imige“ (obraz) socialistické společnosti. Říkat pravdu, například o tom, že nás v 45. roce také osvobodila americká armáda, že nás od srpna 1968 okupuje armáda sovětská, že měna v 53. roce (1953) byla pro normální lidi 1:50 a pro vyvolené 1:5, že československé legie bojovali v Rusku proti bolševikům nebo že slovenská armáda ve 2. sv. válce bojovala proti Sovětskému svazu a mnoho a mnoho dalšího, bylo nepřípustné. Prožil jsem mnoho perzekucí ve všech možných podobách, ale na oplátku jsem poznal mnoho statečných lidí se souhlasným názorem, kteří dovedli v nouzi pomoci.

 

Je pro mne poměrně těžké psát o sobě, neboť se nepovažuji za někoho zvlášť výjimečného, který něco převratného dokázal či fyzicky bojoval proti totalitnímu systému. Jde jen o to, že jsem se snažil celý život žít dle morálních zákonů, mít svoji hrdost, čest, mluvit pravdu a jednat spravedlivě. Proto vše jen ve zkratce.

Narodil jsem se 20. června 1963 do neúplné nemanželské dělnické rodiny. Moje matka Anna, rozená Králová pracovala jako dělnice v Retexu za cca 800 Kč měsíčně a jako samoživitelka se starala o mě a staršího bratra Josefa. Později se provdala a můj nevlastní otec byl Gerhard Frýda z Litoměřic, který měl z bratrovy strany příbuzné v tehdejším západním Německu. V roce 1976 přijeli prvně k nám a já jsem se strýcem Horstem Gruberem hodně diskutoval o věcech před i po válečných (Jako vystěhovaný polský Němec uměl českopolsky). Jednou, v roce 1979 si šel vyfotografovat na památku tank u kasáren nahoře na Plánické ulici (bývalé nové Machníkovy kasárna). Nežli jsme došli dolů k „Poprdě“ (hostinec), tak u nás zabrzdilo auto, vyskočili dva chlápkové (estébáci), v mžiku nás nasoukali do auta a odvezli k výslechu. Já tam byl cirka čtyři hodiny a Horst do večera. Sice ho pustili, ale do 24 hodin musel opustit republiku a dostal zákaz pobytu v ČSSR na 10 let. Od této doby jsem se začal více zajímat o „pravou“ historii našeho státu. Začal jsem navštěvovat staré lidi, kteří zažili rakouské císařství, první republiku, protektorát a poslouchal jsem jejich příběhy. Studnicí informací byla například stará paní Josefa Trávníčková (118/I.) nebo Yveta Melanová (107/I.), která studovala na pařížské Sorboně a pocházela z věhlasného Grégrova rodu. První konflikty přišly na II. základní devítileté škole, kde mě bylo ředitelem školy Josefem Šmídem znemožněno další středoškolské vzdělání (1977). Od té doby jsem již byl v hledáčku státních orgánů. V roce 1978 jsem byl uvedený jako odstrašující případ socialistické mládeže na okresní ideologické konferenci (viz týdeník Nové Klatovsko). Jelikož jsme bydleli u farního kostela (v čp. 7/I.) a já byl zednický učeň, tak jsem pomáhal faráři Antonínu Šestákovi při různých pomocných pracích, hlavně nošení lešení na půdu. V Sušici, kam jsem jezdil ob týden do učňovské školy, jsem se seznámil s kolegou „kuřákem“ páterem a léčitelem Františkem Ferdou. Velké problémy s mými historickými a politickými názory jsem měl na vojně. Zde jsem kvůli tomu dostal trest 15 měsíců pro neuposlechnutí rozkazu a celkem 7 měsíců (1983-84) jsem strávil v pracovním táboře Lešť u Pliešovců na Slovensku. Doba, kdy jsem se měl stát vzorným vojákem bránící socialistické zřízení byla tvrdou školou a dodnes na ní nerad vzpomínám. Vzala mě kus mládí a proti své vůli jsem na vojně strávil své 19., 20. a 21. tiny. Abych si zkrátil nastavovaný pobyt v kasárnách, tak jsem v srpnu 1984 podepsal vojenský nábor na šachtu do Ostravy. Pracoval jsem na dole Hlubina v kilometrové hloubce. Byl jsem sice na svobodě, ale „hlídaný“ „štajgrem“ (mistrem) Pečenkou, který byl čerstvým absolventem „VUMLu“ (Vysoké učení marxicko leninské) a zaníceným straníkem KSČ. Dnes již vím, že to bylo cílené. Měli jsme takovou provizorní „buňku odporu“ v nádražní restauraci Ostrava – střed, kde jsme náhodně i dohodnutě šířili naše svobodné názory. Jezdil jsem do Těšína, kde jsme od polských havířů dostávali zprávy o tom co se v Polsku děje. Také jsme si brali od nich tajně vytištěné plakátky k 21. srpnu s nápisy „21. 8. 1968 – OKUPACE“ a 21. 8. 1968 – NEZAPOMENEME“. Ty jsme jako další jiné roznášeli po schránkách a také vylepovali. Několik jsem jich dovezl i do Klatov a nazpátek jsem vezl pět kusů odznáčků od Američanů v květnu 1985. Mým nejbližším spolupracovníkem a kolegou v práci byl Luboš Dřevojánek z Valašského Meziříčí. Pobyt v Ostravě by bylo na dlouhé povídání. Když se nade mnou zatahovala pověstná „smyčka“, nejprve zinscenovali „provokaci“ a následně obvinili z napadení veřejného činitele a k tomu přidali výtržnictví a přečin proti socialistické kázni a socialistickému soužití. To byla tehdy běžná praxe, že místo složitého dokazování politické činnosti (ani o ní nemuselo jít) vás „dostali“ na tyto paragrafy. Také v práci mě nuceně přemístili z mého místa na úseku větrání na horší místo úklidu u pasu. Věděl jsem, že mě vězení nemine a tak jsem v květnu 1986 chtěl emigrovat. Nevěděl jsem jakým způsobem, nechtěl jsem nic násilného a tak jsem jako turista vyjel do Maďarska, kde jsem se na hraničním přechodu v Hegyeshalomu pokusil legálně s platným pasem vycestovat do Rakouska. Byl jsem zadržen a předán slovenské bezpečnosti. Sice mě následně ještě propustili, ale do Ostravy jsem se již nevrátil. Byl mi odebrán cestovní pas a půl roku jsem pracoval v Klatovech v OSP pod dohledem zdejší Státní bezpečnosti. V prosinci 1986 jsem byl přímo v práci zatčen a odvezen do věznice Plzeň – Bory. U klatovského soudu jsem od soudkyně Ludmile Liškové dostal jeden rok za paragraf 109 opuštění republiky a u ostravského soudu dva roky za napadení veřejného činitele a podmínku. Celkově byl souhrnný trest v trvání tří let. Paradoxem „revoluce“, která vlastně žádná nebyla, jelikož se jednalo o cílené předání moci bylo to, že ta samá soudkyně Lišková mě v roce 1990 tyto záznamy  vymazala z rejstříku trestů.

 

Anabáze pobytu ve vězení by vyšla na celou knihu, ale také to byla „vysoká škola“ k nezaplacení. Pracoval jsem na uzavřeném trestním úseku C – tak zvané „šatóny“, což byla manufakturní výroba broušených bižutérních skleněných korálků pro export. Zde byli umístěni politicky nespolehliví, „kopečkáři“ (pokus o emigraci) společně s těmi nejhoršími zločinci, což byli hlavně „elpíčkáři“ (LP – loupežné přepadení) a násilníci (brutální rvačky a těžká ublížení na zdraví). Paradoxně žádné problémy nebyly s „vrahy“, kteří měli zločiny za zabití. V plzeňské věznici jsem byl do července 1988, takže jsem tady prožil své 24. a 25. narozeniny. I zde jsem propagoval pravdivou českou historii a držel se pevně základních lidských hodnot včetně svobody projevu a názorů každého jednotlivce. Někdy to bylo hodně těžké, ale v těchto podmínkách si vás nepřítel dokáže vážit, pokud hrajete „čistě“. Paradoxně jsem tady měl „hodně prostoru“. Vždyť v kriminále bylo zakázáno říkat falešné „soudruhu“, ale bylo nařízeno oslovovat „pane“. Snažil jsem se pro ostatní spoluvězně dělat různé kvízy, soutěže, debatní kroužky a různé mini přednášky. Zažil jsem i zkoušku charakteru, přesněji získání „červeného diplomu“, neboť jsem se dostal do nastražené pasti. Při jedné návštěvě mě byl zadržen tzv. „holub“ (tajný necenzurovaný dopis) a jedním z dozorců jsem byl vydírán a přesvědčován pro udávání. On věděl, že mám důvěru mnoha lidí a chtěl o nich vědět různé intimnosti z osobního života, aby je mohl vydírat. To jsem odmítl a došlo i k fyzickému střetu. Znovu jsem byl vystaven neskutečnému psychickému nátlaku za účelem souhlasu ke „spolupráci“. Nejhorší na tom bylo, že to bylo v čase mé žádosti o „pépéčko“ (podmíněné propuštění). Byl jsem nařčen, že jsem dozorce napadl za účelem vyvolat nějakou vzpouru. Při vyšetřování mí níže napsaní vychovatelé více věřili mě nežli zmíněnému dozorci. Moje pravda a obhajoba měla ten nejvyšší morální kredit. Je to ten, že za pravdu položíte i svůj vlastní život. Mohl jsem si vybrat, buď se stát na měsíc udavačem a jít domů nebo být charakter, ale dostat pět let kriminálu navíc… Vybral jsem si to druhé, ale "Osud" zasáhl... Hlavním kriteriem socialistického vězeňství bylo totiž pracovní plnění a výsledky v práci. Vše ostatní bylo druhořadé. Na základě kladných pracovních výsledků a kladných posudků vychovatelů majora Polívky a kapitána Dostála jsem na základě žádosti velitele plzeňské věznice odešel od soudu s rozsudkem o mém propuštění na svobodu.

 

V červenci 1988 jsem se vrátil domů do Klatov, bydlel u rodičů a začal pracovat jako zedník u Okresního stavebního podniku a posléze u Restaurací a jídelen. Zde jsem měl štěstí na kolektiv a na vedení podniku a proto jsem dostal nebytové prostory „U Českého znaku“ (čp. 51/I.) k adaptaci. Ono v té době sehnat v Klatovech byt, byla věc skoro nemožná. Od listopadu 1988 do dubna 1990 jsem tady vytvořil nové bydlení pro následný budoucí život. Se svojí přítelkyní a posléze vážnou známostí Marií Nováčkovou z Koněšína, která na mne po dobu mého vězení vydržela čekat, jsme se rozhodli pro trvalý manželský svazek. V září 1989 jsme měli v Třebíči v bazilice svatbu, kterou nám zajistil kardinál František Tomášek, kterého jsem osobním dopisem kontaktoval. Pro dokreslení situace absurdnosti doby konce 80tých let, kdy již „všichni věděli“, že socialistický režim je v této podobě neudržitelný je prožitek dramatické neděle 15. ledna (tzv. Palachův týden) a vzpomínka na pondělí 21. srpna 1989 (21. výročí okupace). V prvním případě jsem poprvé na vlastní oči viděl brutální zásah včetně použití vodního děla a slzného plynu. Hodně lidí v davu mělo strach co bude ještě následovat. Pár provokatérů, určitě z StB, křičelo: Pojďme na ně“. Byly to hodně smíšené pocity. Nemohl jsem být v Praze přes noc, musel jsem druhý den do práce a tak jsem ještě za světla šel na hlavní nádraží na vlak. Tam jsem v nádražní restauraci někomu vyprávěl co jsem viděl a nežli jsem se nadál, tak mě táhli „esenbáci“ na služebnu, kde mě trochu „zmlátili“ na památku, jak říkali. Ještě štěstí, že jsem měl koupenou zpáteční jízdenku, protože jeden z nich mě potajmu odvedl k vlaku. V druhém případě jsem měl na protest oblečenou bílou košili a černou kravatu. Večer „na Rychtě“ přišla řeč na výročí a já jsem svojí kravatou „demonstroval“ výročí okupace s dovětkem, že režim už je „uškrcenej“. Nedlouho na to na záchodě mě obklopili dva chlápci, kravatou mě přiškrtili a vyhrožovali, že mě to můžou udělat kdykoliv doopravdy. Potom mě kravatu nůžkami ustřihli. Tito hoši z Veřejné bezpečnosti sloužili potom dlouhá léta u Policie České republiky. Ve svých nejlepších letech odešli se státní výsluhou 15 tisíc korun měsíčně do soukromého procesu a toto jim z našich daní platíme ( a budeme platit) až do jejich smrti. Tomu se říká spravedlnost „na ruby“…

 

Velkou část času jsem věnoval vybudování a dokončení nového bytu, protože manželka stále bydlela na Moravě a tak jsem „změnu režimu“ pozoroval z povzdálí. Několikrát jsem se zúčastnil spontánních mítinků před vchodem do divadla a hlavně na klatovském náměstí. Nejvíce pozornosti při projevech měl doktor Oldřich Richter. Hodně dobrý byl časopis „Černá věž“. Také jsem byl několikrát na veřejných jednáních vznikajícího Občanského fóra. V červnu 1990 jsem byl za stranu Zelených ve volební komisi na radnici v prvních svobodných volbách. Po volbách jsem se již ničeho veřejného neúčastnil, protože se v březnu narodil můj první syn Václav a rodina byla na prvním místě. Také jsem byl vnitřně zklamán, že po půl roce změny nebyly takové, jaké měly být. Stále platily socialistické zákony a ti co měli být potrestáni, tak nikdy nebyli. Cítil jsem to jako Karel Kryl a půlroční euforie byla pryč. Stále více a více se utvrzuji v tom, že to bylo předem připraveno a „oni“ jen čekali na příhodnou dobu. Lidé dali přednost podnikání a ostatní šlo stranou. To co se mělo stát se nestalo, to co se nemělo stát, se stalo. Bylo to zapříčiněno hlavně tím, že „faktickou hlavou státu“ byl Václav Klaus, jehož kontroverzní minulost nyní vyplývá na povrch. Do roka a do dne lidé rezignovali a přizpůsobili se ranému kapitalismu. Nejvíce deprimující bylo, že lidé sloužící minulému režimu, neztratili ekonomickou moc a dále ovlivňovali životy většiny národa. Mnozí zůstali ve státní správě, u policie, na různých úřadech, ve školství a podobně. Jedinými největšími devizami 90tých let byly možnosti svobodného cestování, podnikání, svobodný projev osobních názorů, mluveného a tištěného slova. I když u cestování a podnikání bych dal menší otazník. Toto desetiletí bylo „školou a zkouškou života“ pro celý český národ. Někdo z toho vyšel dobře, někdo špatně. Abych byl dějinně spravedlivý, tak musím uznat, že se přece jenom nějaký posun společnosti „dopředu“ udělal.

 

V prvních letech nového 21. století, když už přece jenom kluci byli velcí, jsem se začal více věnovat regionální historii. Na popud mých přátel jsem založil občanský spolek „Přátelé české historie“ a snažím se mluvením a publikační činností přiblížit krásu pravdivých českých dějin, její památky a tradice, osobnosti a jejich životní osudy. Snažím se stmelit různé nesourodé lidi do nějakého základního kolektivu, který by fungoval na základě nové rovnostářské, občansko demokratické společnosti. O něco podobného jsem se pokoušel v roce 2000, kdy jsem spoluzakládal občanské sdružení Klub přátel Klatovska. Tady bylo mé úsilí po osmi letech zmařeno politickým zásahem lidmi uvnitř výboru, kteří byli spjati s totalitním systémem před rokem 1990. Toto přesně kopíruje celkový stav novodobé české společnosti, že z většinové části vše ovládají lidé (a dnes už i jejich děti), kteří byli aktivně spojeni s bývalým totalitním režimem a kteří upřednostnili svojí moc a kariéru před zájmem a blahem lidí a národa. Oni vlastně zradili komunistickou ideu a vytvořili si svůj vlastní totalitní prospěchářský socialismus a člověka používají jen pro své cíle. Existuje takový vtip. Potkají se dva na ulici a ten jeden povídá: „Koho budeš volit“. „No přece komunisty“ odpoví ten druhý. A ten první nato: „To já vím, ale ty starý nebo nový“…

 

Přikládám takové malé resumé posledních 25 let:

 

Prezidenti:

Václav Havel, 1989 – 2003, nestraník, zakladatel Občanského fóra, hlavní vyjednavač

Václav Klaus, 2003 – 2013, zakladatel a předseda ODS, „údajný“ spolupracovník sovětské KGB a české StB

Miloš Zeman, 2013 – dosud, bývalý člen KSČ, zakladatel a předseda novodobé ČSSD

 

 

Předsedové vlád:

Jiří Adamec, 1989, člen KSČ

Marián Čalfa, 1989 – 1992, bývalý člen KSČ

Václav Klaus, 1993 – 1998, předseda ODS, „údajný spolupracovník“ KGB a StB

Josef Tošovský, 1998, bývalý člen KSČ, spolupracovník StB, prodal čsl. zlatý poklad

Miloš Zeman, 1998 – 2002, bývalý člen KSČ, předseda ČSSD

Vladimír Špidla, 2002 – 2004, předseda ČSSD

Stanislav Gross, 2004 – 2005, předseda ČSSD

Jiří Paroubek, 2005 – 2006, bývalý člen KSČ, předseda ČSSD

Mirek Topolánek, 2006 – 2009, předseda ODS

Jan Fischer, 2009 – 2010, bývalý člen KSČ

Petr Nečas, 2010 – 2013, předseda ODS s minulostí v SSM

Jiří Rusnok, 2013 – 2014, bývalý člen - kandidát KSČ

Bohuslav Sobotka, 2014 – dosud, předseda ČSSD

 

 

Nejobávanější na celé věci není stranická příslušnost a „rozdělení moci“, ale fakt že v současnosti dostali tyto lidé a jejich zájmové skupiny legitimní a zákonný směr vládnutí a celé toto jejich úsilí směřuje k napodobení socialisticko komunistické Číny s propojením na globální nadnárodní skupiny, nebo jejich propojení či dokonce připojení… Jak se říká: „Bůh s námi“…

 

Závěrem svého příspěvku chci říci (napsat), že v každém případě jsem rád a šťasten, že mohu žít v současném světě, v současné době, a že mě vůbec nevadí (dnes), že jsem prožil část svého života v době socialismu. Vše považuji za zkoušku své povahy a pokud se člověk dovede ze svých chyb, omylů, nezdarů a různých duševních ran poučit, je to k dobru věci. A vědět, že Víra, Naděje a Láska nejsou prázdná slova, ale jsou to síly, přes ně člověk může „změnit svět“… Také chci napsat, že kdyby nebylo dobrých a charakterních lidí kolem mne, tak bych možná své problémy nezvládl a bůhví jak by se můj život ubíral. Proto chci říci, že dnes již nerozlišuji člověka dle jeho politického zaměření, jeho víry, jeho titulů, vzdělání či společenského postavení nebo dle jiné „škatulky“, protože dle vlastních zkušeností vím, že i člověk se stejným myšlením vás může (i chce) zničit, a naopak, člověk s protichůdnými názory vám může (i chce) pomoci. Jediným mým kritériem je, zdali je člověk ve svém nitru a povaze člověkem dobrým a tolerantním nebo zlým a panovačným. Dějiny lidstva nám ukazují, že většinou se jedná o model vládnoucí „negativní“ menšiny nad „pozitivní“ většinou. Aby se někdy tento poměr změnil je důležité, aby co nejširší společnost byla vzdělaná a občansky a názorově svobodná. Proto je důležité o lidech a událostech minulých a pravdivých stále mluvit, psát a opakovaně připomínat.