Plzeňská tragédie
Nesmyslná tragédie na plzeňském Petrohradě
Jen pár zasvěcenců ví či tuší o čem je řeč. Za několik dní, přesněji 21. června 2018 bude tomu přesně sto let, co se v plzeňské městské části nad hlavním nádražím odehrála tato bezcitná krvavá scéna.
Petrohrad byl od druhé poloviny 19. století vesměs dělnickou čtvrtí s větší koncentrací městské chudiny. Největší problémy pochopitelně nastaly až v průběhu 1. světové války, zejména v roce posledním. Celý rakouskouherský „moloch“ byl těžkopádný, neflexibilní a nedovedl řešit vyvstalé problémy civilistů, hlavně pokud šlo o zásobování jídlem a otopem. Byla válka a tak ve všem měla přednost armáda.
V Plzni situace došla až tak daleko, že od začátku měsíce června 1918 vypukly tzv. „hladové bouře“. Kritická situace se vyostřila 19. června, kdy úřady zastavily vydávání chleba na příděl. Pro pochopení situace si musíme uvědomit tehdejší stav věci. Pro celou Plzeň se denně vydávaly 25 tisíc bochníků chleba, avšak dle nového nařízení to bylo pouze 3550 kusů. A to ještě jen kukuřičného, který byl nevalné chuti a kvality. Toto nařízení vyvolalo mnohá nevole, zvláště u nemajetných rodin. Druhý den vyšly stovky žen do ulic (muži byli na frontě nebo v práci) a žádaly obnovené příděly v plné výši. Hlavní místa odporu byly před sklady s potravinami a před pekárny, které vydávaly přídělový chléb. Další den (21. června) se dav sešel na ulici znovu a došlo i k určitému stádiu rabování. Největší a nejvášnivější dav se nalézal na křižovatce ulic Koterovské a Barrandovy. Ženám pomáhaly i větší děti a získání chleba, i za cenu násilného vniknutí do pekárny, bylo pudově silnější nežli očekávaná represe. Bylo kolem šesté hodiny podvečerní, když se na místo incidentu, před domem pekaře Františka Šollara, místo policie dostavila armáda. Jednalo se o četu 69. pěšího pluku tvořenou převážně maďarskými vojáky. Velel jim poručík Oskar Würfel, shodou okolností také Plzeňan, který prý údajně bez varování dal pokyn ke střelbě. Ať tak či jinak, došlo ke střelbě cca 300 výstřelů a dvanáct osob bylo střelbou zasaženo. Přímo na místě zemřel 12letý Jaroslav Vališ (* 7. 9. 1906) a další čtyři děti umřely nedlouho nato v nemocnici. Byly to: Václav Havlíček (*30. 12. 1906), Karel Hovorka (* 3. 6. 1905), Jaroslav Kolář (* 7. 12. 1907), František Veverka (* 18. 12. 1904). Všechny děti byly střeleny do zad, což svědčilo o útěku. Jak zbabělé od dospělých vojáků.
Tato událost vyvolala v celé plzeňské veřejnosti ohromnou odezvu a dá se říci, že Rakousko Uhersko ztratilo svůj kredit seriozního a právního státu i u posledních zastánců císařské monarchie. Nastal zlom v myšlení společnosti a všichni v tu dobu si uvědomili, že je s Rakouskem konec a vznik nové republiky je jen otázkou času.
Něco podobného jsme zažili my v revolučním listopadu roku 1989. Sice byl v Praze brutálně napaden pochod studentů na Národní třídě, ale reakce společnosti, i vinou neinformovanosti, byla vlažná. Až teprve, když se druhý, třetí den pustila do éteru zpráva o mrtvém studentu Šmídovi (možná i samotnou STB), tak teprve společnost byla vyburcována k jednání a k činům, které vedly k samotné změně režimu, de facto ke konci vlády jedné strany – Komunistické strany Československa.
Ono „zabíjet naše děti nikdo nebude“, platilo a platí stále. Ten, kdo se něčeho takového dopustí, dle dějinných zákonitostí končí.
