Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mistr Jan Hus - naděje pro budoucnost

22. 3. 2015

 Český náboženský myslitel, kazatel a reformátor Mistr Jan Hus se narodil v roce 1371 v Husinci nad Blanicí čp. 36 nedaleko Prachatic. Klatovský historik Jindřich Vančura operoval s názorem, že šlo spíše o Husinec u Prahy. Ve starší literatuře 19. století se také uvádí rok narození 1369. Dle plagiátu, falešného rukopisu z 1. pol. 19. stol. z německých protestantských kruhů dle Pogia (Giovanni Francesco Pogius Bracciolini – Výslech, odsouzení i upálení M. Jana Husa) se uvádí 5. červenec 1373. Tento humanista z Florencie byl účastníkem koncilu a popsal anabázi Jaronýma Pražského.

 

O jeho dětství mnoho nevíme, většinou jde pouze o legendy. Jistotně navštěvoval farní školu v Prachaticích a poté jako nadaný student byl poslán do Prahy. Zde začal studovat na pražské univerzitě artistickou fakultu (filosofická fakulta svobodných umění), kde získal ve 22. letech v roce 1393 titul bakaláře, o tři roky později 1396 titul mistra (profesora). V r. 1400 ve svých 29. letech se nechal vysvětit na kněze a zapsat na teologickou fakultu. Jelikož universita spravovala Betlémskou kapli, která byla určena jen pro kázání, tak zde od března 1402 Hus nastoupil svoji kazatelskou cestu. Ještě předtím necelý rok kázal u sv. Michala na Starém Městě. Již v této době se vedly na universitě učené řeči o Viklefově díle, jeho reformách a hlásání myšlenek. Jan Viklef (John Wicleeff 1320 – 1384) anglický myslitel, doktor z Oxfordu začal upozorňovat na různé pochybení církve. My jsme v Čechách za panování císaře Karla IV. měli kazatele Konráda Waldhausera (1326-1369) či královského notáře a kazatele Jana Milíče z Kroměříže (1320-1374). Na pražské universitě se vytvořila silná skupina jeho obdivovatelů a následníků. Kromě Husa se jednalo např. o Mistra Stanislava ze Znojma (1351 – 1414) nebo kontroversního M. Štěpána z Palče (1370 – 1423).

 

Husova kázání byla srozumitelná, lidská a proto záhy oblíbená a vyhledávaná. Měl také podporu krále Václava IV. a královny Žofie Bavorské. Měl také podporu pátého pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburku (1376-1411). V těchto prvních letech 15. století byl Hus na vrcholu své kariéry a jeho post se zdál neotřesitelný. Byl už také universitním mistrem a jeho vliv přes kázání byl značný.

Čím dál více ve svých projevech začal prosazovat Viklefovy názory a čím dál více začal upozorňovat na sociální nespravedlnost a život církve samotné. Problémem oné doby bylo tzv. papežské schizma (dvojvládí, 1378-1417, později od r. 1409 dokonce trojvládí). V Římě seděl papež Řehoř XII., ve francouzském Avignonu Benedikt XIII. a v Pise JAN XXIII. Mezitím v Praze arcibiskup měnil svoje postavení vůči Husovy a všem, kteří podporovaly kacířské Viklefovo učení. Hus ještě pomohl králi Václavu IV. v politickém rozhodnutí omezit německý vliv na universitě vydáním Dekretu Kutnohorským (9. leden 1409) a následně se stal prvním rektorem „nové“ university.  Král Václav měl stále ambice získat ztacenou korunu římského krále (1399). Mezi Husem a arcibiskupem již od r. 1408 vznikla nepřekonatelná bariéra a z někdejšího přátelského vztahu nezbylo nic. Na jaře při cestě do Říma byli v Bologni zajati a uvězněni knězí z university Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče, kteří po několikaměsíčním mučení své učení odvolali. Strůjcem této akce byl naepolský lupič a pirát Baldassar Cossa. Od r. 1408 se kolem Husa začala stahovat církevní obrátka. Arcibiskup Zbyněk Zajíc se postavil proti každému, kdo uznával Vikléfa a přikázal všem odevzdat jeho spisy. Čeští mistři i studenti odmítli poslušnost a spisy nevydali. Pražský arcibiskup dal v roce 1410 spálit Vikléfovy spisy jako kacířské a na Husa uvalit klatbu (1411). Mezitím se v Pise konal r. 1409 koncil, který místo dohody papežů skončil fiaskem a vznikem třetího papežského stolce. Předsedal mu kardinál Cossa, který se r. 1410 stal druhým pissánským papežem Janem XXIII. (1370-1417). Byl Husovým vrstevníkem a jeho cílem bylo zničit všechny nepřátele. V r. 1412 vyhlásil svatou válku neapolskému králi Ladislavovi a protože potřeboval peníze, tak vyhlásil tzv. Odpustkovou bulu. Každý, kdo si koupil denní, týdenní nebo měsíční odpustek, tak mu toliko odpuštěno od posmrtného trápení. Byl to rafinovaný způsob jak těžit ze strachu tehdejších věřících.   

 

Mezitím Hus měl přísný zákaz konat v Praze církevní obřady. Nebral však papežův příkaz vážně, odvolával se na Kristovo učení. Náklonnost krále Václava IV. pro něj také skončila, protože z odpustků měly tučnou provizi nejen arcibiskupství, ale také královský dvůr.  Zlomem v Husově radikálnosti byla v létě 11. června 1412 poprava tří tovaryšů Jana, Martina a Staška a to s královým vědomím a svolením. Hus, který se na vrcholu popularity v Praze vědomě vtělil do procesu nutné církevní reformy, nemohl nevědomky přehlížet různá, společensko sociální bezpráví. Byl v interdiktu (klatbě – zákaz výkonu bohoslužeb), neměl podporu krále ani nového arcibiskupa a tak raději opustil Prahu. Od října 1412 pobýval u přátel v jižních Čechách (Jan z Ústí – Sezimovo) a od jara 1413 se usadil se na Kozím hrádku v ochraně Ctibora z Kozího. Zde kázal venkovskému lidu a psal česká díla („O církvi“, „O svatokupectví“, „O poznání cesty“, „Výklad víry“, „O šesti bludech“ a „Postila“). Své díla již psal svoji opravenou a zjednodušenou češtinou, kdy on sám jako první navrhl a začal používat psaný styl s odstraňováním spřežek a nahrazováním čárek.  Jeho psychická stránka, tady „daleko“ od papeže, se utužila a nabral zde hodně nových duševních sil. V červnu r. 1414 Hus pobýval u Jindřicha Lefla z Lažan na Krakovci a byl to jeho poslední pobyt na českém území před cestou do Kostnice. Z Krakovce odjel 11. října 1414.

 

Mezitím však byl vyvíjen tlak na krále Václava IV. Papež Jan XXIII. hrozil křižáckou svatou válkou a římský král Zikmund Lucemburský (1368-1437) obratně využíval slabého postavení svého bratra Václava IV. a používal církevní spory k dosažení svého cíle, zvolením krále svaté římské říše.  Císařem byl až od r. 1433. Čechy znamenaly pro Husa jisté bezpečí. Král Václav IV. ho nemohl vydat žádnému soudu, protože by bylo české království nařčeno z kacířství. Nebezpečí ale přišlo od koncilu, který od 1. 11. 1414 zasedal v jihoněmecké Kostnici. Král Zikmund vyzval Husa, aby se omluvil za své kacířství, před církevním koncilem. Sice mu slíbil ochranný glejt na bezpečnou cestu tam a zpátky, ale nakonec do Kostnice přivezl ze své korunovace v Aachenu (Cáchách) Husovy jen glejt na příchozí cestu. Jako vždy kalkuloval a „špinavou“ práci nechal na církvi. Věděl, že jakmile vstoupil Hus na půdu církve, podléhal církevnímu právu a podle něj už byl předem odsouzen. V Kostnici byl zatčen a uvězněn. Hus přišel do Kostnice 3. listopadu 1414 a 28. listopadu byl již uvězněn.

 

 

Hus věděl, že jako kněz kacíř může dostat trest doživotního žaláře, pokud se omluví, nebo bude upálen, pokud omluvu odmítne. Církev ho obvinila i z názorů, které nikdy nehlásal. Ani po dlouhém vězení v dominikánském klášteře, hradě Gottliebenu a nakonec krátce ve františkánském klášteře, kdy byl na smrt nemocný, tak ho nezlomili. Byla zde i možnost uprchnout, když z Kostnice „odjel“ i papež Jan XXIII. Toho nakonec chytili, byl také ve vězení a nakonec ho otrávili. Náš Hus byl však hrdina, ani o píď neustoupil při veřejných slyšeních ze svých názorů a to i přesto, že byl pod neskutečným psychickým tlakem… Jeho životní etapa skončila večer 6. července 1415, když byl  upálen na hranici jako kacíř  před hradbami Kostnice a to na místě, kam se zahrabávali koně. Kati Husův popel vyhrabali a hodili ho do Rýna, aby z Husa, jako z kacíře, nic nezůstalo, a aby jeho příznivci nemohli uctívat jeho ostatky. Hus ale dobře věděl, že jeho smrt bude mít v Čechách obrovský ohlas. A nejen v Čechách…

 

Rok po Husově smrti padl do spárů ohně také jeho věrný přítel, stoupenec reformy Jeroným Pražský (1378-1416), který přijel do Kostnice Husa obhajovat.  Byl mistrem svobodného učení na třech universitách – v Praze, Kolíně nad Rýnem a v Heidelbergu. Nejprve byl po útěku zajat, odvolal, ale posléze hrdě obhajoval vše čemu věřil. Za to byl jako kacíř 30. května 1416 upálen na stejném místě jako Hus. Další Husův přítel Jakoubek ze Stříbra (cca 1375-1429), který také kázal v kapli Betlémské, se písemně dotazoval Husa přímo v Kostnici o svatém přijímání. Jako první v Čechách, již začátkem roku 1415 podával lidem svaté přijímání „pod obojí způsobou“ (chlebem a vínem). Nesmím také zapomenout na spisovatele a myslitele Petra Chelčického (1390-1460).

 

O čem Kostnický koncil byl? Měl za úkol tři věci. Za 1) odstranit papežské schisma, za 2) Provést reformu církve a za 3) vymítit z křesťanství kacířství. Po 3 letech dohadování a různých jednáních, všichni světští potentátkové a církevní hodnostáři vyřešili jen první bod. Církev měla opět od r. 1417 jednoho papeže, ale vše ostatní zůstalo při starém…

 

Husovy myšlenky ovlivnily mnoho desetitisíců lidských osudů a v Českém království po pěti letech vypukla revoluce s Janem Žižkou v čele. Následovaly dlouhé roky husitské války, která ovlivnila dějiny skoro celé Evropy. Hodně věcí bylo zničeno, včetně zemědělství, výroby, objektů. Byla narušena hospodářská stabilita země a také chod království byl pouze dílčí. Nakonec musely přijít bratrovražedné „Lipany“. Po jednáních v letech 1433 -35 bylo na koncilu v Basileji jednáno o „Čtyřech pražských artikulích“ - 1) Svobodné kázání Slova Božího, 2) Přijímání pod obojí pro všechny, 3) Odnětí světského majetku církvi, 4) Trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení. Basilejská „Kompaktáta“ schválila jen druhý bod a částečně bod první.  Důležité však bylo, že se s protestantským českým královstvím muselo i nadále počítat, protože k vymícení kacířského národa nedošlo. Také ohlasy v cizině byly pozitivní a de facto na Husovo myšlení a učení navázal francouzsko švýcarský teolog Jean Calvin (1509-1564) a hlavně saský reformátor Martin Luther (1483-1546), který poznaje Husovo učení, sám se k němu přihlásil.

 

Nedávné 19. století (a počátek 20. stol.) bylo v rámci „třetího“ národního obrození výsadou slávy Mistra Jana Husa. Také vystoupení pražského arcibiskupa, plzeňského rodáka, Josefa Berana (1888-1969) na 2. Vatikánském koncilu v září r. 1965 bylo obhajobou Husových myšlenek. Papež Jan Pavel II. (1920-2005, Karel Wojtyla) se 18. prosince r. 1999 za celou katolickou omluvil za upálení M. Jana Husa a vyslovil všeobecnou lítost. Bohužel musíme kriticky poznamenat, že i přes papežovu snahu nebyl Vatikán vstřícný, aby Husa teologicky zprostil všech obvinění. I po 600. letech čeká církev na svoji pravou lidskou reformu, i když je pravda, že poslední dvě tři desetiletí přineslo potěšitelné změny… S jistou paralelou je na tom stejně i druhá nejmocnější světová církev, islám, která v současnosti „kopíruje“ zbytečné a kruté evropské náboženské války a s jistou nadsázkou je zde jistá spojitost „lidské roznětky“ konfliktu nedozírných následků, v osobě jordánského vojenského pilota Maáze Kasásby      

 

 Díla Mistra Jana Husa:

O církvi / De ecclesia, 1413/ - latinský spis, ve kterém Hus zveřejňuje názory na poslání církve. Pokud podle něj nežije biskup ani papež v souladu se zásadami křesťanství, namohou se pokládat za členy církve a nezaslouží si úctu. Toto dílo bylo jedním z důvodů Husovi obžaloby.

Výklad viery, Desatera a Páteře / motlitby Věřím v Boha, Desatero a Otčenáš, 1412/ -Husův výklad motliteb. Líčí v něm zkázu mravů u duchovenstva. Zastává názor, že pravý křesťan má pro pravdu bojovat.  Hus se zde nevyhýbá ani kritice vlastní osoby. Také vyzval pány, rytíře, měšťany a knížata, aby dbali na čistotu mateřského jazyka.

Knížky o svatokupectví / 1413/ - nejkritičtější Husův spis, ve kterém odsuzuje obsazování církve za úplatu. Kritizuje prakticky celou soudobou společnost a tvrdí, že už vlastně neexistuje pravá církev, protože vládne Antikrist.

Postila, tj. výklad svatých čtení nedělních / post illa verba – po oněch slovech, 1413/, -velký soubor kázání. Toto Husovo dílo má velký kulturně-historický význam, zobrazuje soudobý život lidí.

 

 

Jan Čapek – husitský kněz, spisovatel a autor mnoha husitských písní. Je pravděpodobně autorem i husitské hymny „Ktož jsú boží bojovníci“. Pohyboval se kolem Sezimova Ústí a byl u zakládání města Tábora. V letech 1422 až 29 byl farářem v Klatovech.

 

Břeněk Švihovský z Dolan a Rýzemberka – chudší šlechtic, husitský hejtman, první husitský vojevůdce, který bohužel padl hned v první bitvě u Sudoměře 25. března 1420. V husitských oddílech byli ceněni Klatovští se svými „dlouhými“ puškami (děly).

 

Jan Žižka – slavný husitský vojevůdce se životním údělem pro několik knih a filmů. Jeho pobyty v Klatovech jsou známy tři. Dva, v roce 1421 a 1424 jsou dnes nedoložitelné, ale třetí v listopadu roku 1421 je prokazatelný.

 

 

Julius Grégr –

V létech tuším 1520 nebo 1525 žil zde v Praze mistr na universitě professor klassické filologie, jmenoval se Codicillus. Tento Codicillus vydával po dlouhou radu lét kalendáře, a vždycky tam byl 6. červenec, jak Vám známo, den Jana Husi, jako zasvěcený svátek národa českého červeným písmem tištěn. Já sám mám takovýto kalendář doma.

Tu najednou následkem vlivu shora a všelikých pohnutek ten mistr Codicillus vypustil ze svého kalendáře jméno mistra Jana Husi (Slyšte!) a vydal tedy kalendář bez mistra Jana Husi. Tím si získal prý velikou přízeň u jistých pánův nahoře, a tenkráte tato písnička kolovala v Praze:

„Stal se Čechům potupný kus,

ulétla jim z Prahy hus,

prodal ji mistr Codicillus.“

Dne 10. října 1889 se poprvé sešel nově zvolený český sněm. Klub Národní strany svobodomyslné (mladočechů) podal dva dny poté návrh adresy císaři, požadující „uvedení v plnou platnost státního práva  Koruny české“. Návrh zdůvodňoval 24. října Julius Grégr. Po něm vystoupil staročech Ladislav Rieger, který sice předem pochyboval o vhodnosti návrhu, ale „vzhledem k jeho závažnosti“ doporučoval prozkoumat jej ve zvláštní komisi. Ta vzhledem k jeho „nevčasnosti“ navrhla, aby sněm přešel k dennímu pořádku. O návrhu komise sněm jednal ve dnech 7. -9. listopadu 1889. Historik Otto Urban o jednání píše jako o „tragikomedii české liberální politiky“ (Urban 1982: 391). Většina sněmu (ten se skládal z 58 staročechů, 39 mladočechů, ostatní přítomní vesměs za aristokratické strany velkostatku, když poslanci za českoněmecké liberály se od roku 1886 zasedání sněmů neúčastnili) návrh státoprávní adresy v poměru 123: 37 zamítla.

Tím trápení staročechů neskončilo. Dne 25. listopadu 1889 vznesl mladočech Šíl dotaz, proč sněm rozhodl, že na nové budově Národního muzea nebude umístěna deska Jana Husa. Sněmovní debata o Husovi se brzo změnila v rozpravu o husitství vůbec. Nové křižácké tažení proti husitům zahájil tehdy Karel Schwarzenberg mladší, uvádí Urban a cituje jeho slova o tom, že se husité „zvrhli v tlupu lupičů a žhářů“ (Urban 1982: 391). Nikdo ze staročechů se proti tomu neozval a naopak mladočeši nejenže prosadili změnu původního rozhodnutí o pamětní desce Jana Husa, ale právě tehdy začali velkou kampaň za vybudování Husova pomníku v Praze.

 

Jak by v souvislosti s husity znovu zaznívala slova, která pronesl 25. listopadu 1889 na českém sněmu mluvčí české šlechty kníže Karel IV. Schwarzenberg: "My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na sněmu českém proti koncilu kostnickém. My jsme potomci oné katolické šlechty, která u Lipan porazila Tábory a na Bílé hoře husitské sbory české. My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my, Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům." (Citováno podle monografie: Josef Dolejší, Leonid Křížek: Husité. Vrchol válečného umění v Čechách, Praha 2009)

 

 

 

Jan  Sedlák – profesor bohosloví v Brně a kněz (1871 – 1924), spis z r.1915

Objektivně nelze v té době Husovi upřít poctivou snahu o nápravu Církve. Nebyl ale zdaleka sám. Stačí vzpomenout známé reformní kazatele Konrada Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže ještě z doby Karla IV., později dominikána Jindřicha z Bitterfeldu aj., kteří se nikdy nedostali do konfliktu s katolickou pravověrností. I pražští arcibiskupové podporovali reformu, ať už se jednalo o Arnošta z Pardubic, kardinála Jana Očka z Vlašimi nebo Jana z Jenštejna. O nápravu mravů v kléru horlivě usiloval v době Husově též arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka, o němž Sedlák píše na str. 210  s odvoláním na dobové prameny, že „byl muž bezúhonný, dobrého srdce a šlechetných úmyslů…“  Právě on se stal na počátku patnáctého století hlavním protektorem Jana Husa.

O upřímnosti reformního zápalu arcibiskupa Zbyňka Zajíce svědčí, že dvakrát Husa pověřil, aby na synodě duchovenstva kázal proti zlořádům v kléru. O tom, jak si Husa cenil, svědčí fakt, že mu dal za úkol vypracovat negativní stanovisko k tzv. zázraku ve Wilsnacku. Tato německá vesnice byla přepadena a zničena loupeživými rytíři, za oběť padl i tamní kostel. V troskách se našla konsekrovaná hostie potřísněná krví, což si lid vyložil jako zázrak. Hus poukazoval na to, že krev se na hostii mohla dostat přirozeným způsobem, když lapkové masakrovali místní obyvatelstvo, není proto žádný důvod k tomu, mluvit o zázraku.

Po r. 1405 však začal arcibiskup svůj přátelský vztah k Husovi měnit. Souviselo to s ostrým odsouzením viklefismu v Čechách římským papežem (Čechy se držely římského, nikoli avignonského) Innocencem VII. Hlavní protagonisté těchto bludů Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče byli povoláni do Říma, kde Viklefovy hereze odvolali. Univerzitní mistr Ondřej z Brodu vydal ostrý spis proti viklefismu v Čechách. Současně s tím se zde šířily i nauky heretiků valdenských, zastávané horlivě Mikulášem z Drážďan. Valdenští popírali očistec a hierarchickou strukturu Církve, kterou považovali za „babylónskou nevěstku“ a papeže pokládali za Antikrista. Arcibiskup Zbyněk zahájil proces proti hlasateli valdenství Mikuláši z Velenovic řečenému „Abrahám“, Hus se ale postavil na jeho stranu. Tím definitivně ztratil Zbyňkovu přízeň a vztah obou se stal od r. 1408 krajně napjatý. Hus se otevřeně postavil do čela tábora wicklefistů.

Léta 1411–12 představují eskalaci násilí Husova tábora. Hus ve svých kázáních i univerzitních přednáškách líčí tu část duchovenstva, jež stála na straně arcibiskupově, jako mravně zkaženou bez výjimky. To vedlo k tomu, že luza přepadá duchovní osoby a řeholníky, bývalý Husův přítel a nyní odpůrce Štěpán z Pálče píše, že „mnoho svatých kněží bylo pronásledováno… někteří z nich usmrceni, jiní oloupeni, jiní vyhnáni z vlastních kostelů…“ V Klatovech a Žatci byli někteří duchovní upáleni nebo utopeni. Nevíme nic o jejich počtu, ani neznáme jejich jména s výjimkou klatovského dominikána Jana řečeného Malík. Tato zvěrstva byla přímým důsledkem Husova nenávistného štvaní, on sám se nikdy nezastal uvedených obětí z řad duchovních osob.

Nepravý papež Jan XXIII., pod jehož obedienci se tenkrát Čechy hlásily, vyhlásil po zprávách o tomto pronásledování duchovenstva r. 1412 nad Prahou interdikt. Bezprostřední popud dal k tomu spis Husova stoupence Jakoubka ze Stříbra, v němž prohlásil papeže a veškeré duchovenstvo, které ho podporuje, za Antikrista. Tehdy se stal Hus nepohodlným i samotnému králi Václavovi. Reputaci si u něj „pohoršil“ tím, že v kázání velebil jako svaté tří mladé výtržníky Martina, Jana a Staška, kteří vyvolali bouři lidu proti prodávání odpustků a jež král dal zatknout. Konšelé je potom odsoudili k smrti a tajně sťali. Václav, který měl v té době maximální zájem na klidu uvnitř země, zejména v Praze, již poté Husovi nedůvěřoval a obával se jej jako příliš radikálního. Proto ho přiměl k opuštění Prahy a k uchýlení se na venkov, kde kázal ponejvíce na Kozím hrádku a na hradě Krakovci.

Právě v tom je problém. Hus jako vzdělaný teolog dobře věděl, jaká je pravá katolická nauka, proto lze těžko hovořit o „nezaviněně mylném“ svědomí. On sám si toho byl vědom, proto se na koncilu nejdříve Viklefa zříkal, vykrucoval se, taktizoval a teprve na naléhání českého poselstva zaujal vůči možnosti odvolání kategoricky zamítavý postoj. Všechno nasvědčuje tomu, že Husovou motivací ke statečné smrti na hranici byla nejspíš vize jakési posmrtné slávy. Ctižádostivý Hus si dobře uvědomoval, že svůj boj na této zemi prohrál a odvolání před kostnickým koncilem by tuto jeho porážku zpečetilo. Odvrátit ji mohla pouze smrt na hranici, jež nabízela možnost jakéhosi posmrtného Husova vítězství, když mu nebylo dopřáno za života. S nadsázkou lze říct, že motivace Husovy statečnosti je podobná motivaci japonských kamikadze za druhé světové války nebo dnešních muslimských sebevražedných atentátníků s tím rozdílem, že Hus svým upřednostněním smrti na hranici před odvoláním a záchranou vlastního života žádné životy jiných neohrozil.

To je však pouhá hypotéza, do hlubin Husovy duše nikdo neviděl. Církev však nemůže Husovu statečnost uznat jako ryzí věrnost vlastnímu, nezaviněně mylnému svědomí, protože nezbytná kritéria tady chybí. Husovu oběť na hranici nelze totiž zcela oddělit od jeho předchozího hříšného jednání, jehož se nikdy nezřekl a za něž nikdy neprosil o odpuštění, konkrétně od podněcování násilí proti duchovenstvu a servilnosti vůči nemravnému  a zločinnému králi Václavovi. Husovu statečnost a oběť života není proto možno hodnotit jinak než jako falešné mučednictví.

 

 

Klatovský incident

V krátkosti. Klatovy jako město bylo od doby svého založení (cca 1260) do r. 1419 městem německým. Pražské předměstí, což bývala původní stará trhová ves Klatova, ta byla staršího data (9.-10. století) a byla slovanská, resp. česká. V jejím centru byl prostor, řekli bychom náměstí ulicového typu, a na rohu dvou cest byl kostel sv. Vavřince a přilehlý klášter řádu dominikánského. Ve městě samotném, měli dominikáni ještě malý klášterec. Dominikáni přišli do Klatov těsně po založení města, nejpozději do roku 1300. Po vyhlášení prodeje odpustků papežem Janem XXIII. v květnu 1412 došlo k nevoli českého obyvatelstva.

K tomu ještě musíme přidat rozmařilost a okázalost církve v blahobytné 2. polovině 14. století. K tomu ještě přidáme také nelibost chudých vůči aroganci bohatých a pochopitelně nepříkladný život bohatých věřících dle Ježíšova učení. Peníze měly být více nežli víra a to vyvolalo v celém království velký odpor. 

 

Logicky dnes již nevíme co či jaký impuls byl na začátku klatovské revolty, možná, že se jednalo jen o nějaký morální delikt dotyčného kněze. Udajně se psalo (říkalo), že kněz Jan Malík (Johan Mallik) na svém kázání tak horlivě obhajoval odpustky, že ti kteří je nebudou uznávat, tak že skončí v plameni pekelném. Rozrušený a rozvášněný  dav kněze zajal a odvedl ho před končelskou soudní radu. Ta prý vynesla trest smrti. V tomto bodě si dovolím asi nesouhlasit, poněvadž němečtí měšťané by tento trest pro kněze pravděpodobně nevynesli. Spíše se jednalo o impulsivní jednání několika jednotlivců, kteří kněze Malíka zajali a odvedli ho k řece Úhlavě a tam ho za "davové psychózi" utopili. Jelikož je řeka vzdálená cca 2 km tak to mohli klidně udělat i v nedalekém Drnovém potoce. Kdo ví. Tento vážný společenský incident se stal 2. října 1412 po ranní mši.  Když se později o tomto činu dozvěděl osobně sám papež, tak dal celé město do klatby. Tato bula je datována 22. září roku 1414. Jenže přišla doba po upálení Mistra Jana Husa a bylo jen otázkou času, kdy se lid chopí zbraní proti bohaté církvi. V Klatovech to bylo 22. července roku 1419, kdy dominikánský klášter byl vypálen, rozbořen, někdo zabit, někdo stačil utécti. Nikdy už nebyl obnoven a po dlouhodobé náboženské válce byl svět zase o "trošku" jiný...

Je zajímavé, že hněv Klatovanů byl zaměřen jen proti dominikánům. Kostel sv. Ducha a klášter Křížovníků s červenou hvězdou byl uchráněn. Po dobu husitských Klatov nebyl poničen, ba naopak hospodářky pomáhal celému městu. Jeho zánik nastal až v době 30. leté války a příchodem Jezuitů do Klatov. Ti preferovali „svůj“ Korálkovský dvůr a také Dolany se Svrčovcem. Na tomto místě začátkem 18. století byl postaven kostel sv. Rocha a areál využíván jako obecní dvůr.