Přátelé české historie

Tajemství Bílého samuma

Titulek je zřejmě těžko pochopitelný pro ty, kteří neznají tvorbu našeho šumavského spisovatele Karla Klostermanna (13. 2. 1848 Haag – 16. 7. 1923 Štěkeň). Tento velikán psaného slova pocházející z německého a rakousko francouzského rodu psal geniálně jak německy tak i česky a většinu života spojil s pedagogickou činností na německé střední reální škole v Plzni. Je zajímavé, že ho Němci neměli moc rádi za jeho pročeské postoje a paradoxně ho neměli rádi také Češi, za jeho původ a učení německého jazyka. Upřesňuji, že se jednalo o početní menšinu. On tak svým způsobem nebyl doma ani v Čechách, ba ani v Německu. Jeho domovinou byla celá Šumava bez jakýkoliv hranic. Vždycky říkal, že je jeho povinností bránit a pomáhat slabšímu a menšímu. Jak v životě člověku samému, tak myšleno i malému českému národu. Jako řádný profesor měl zaručenou státní mzdu, takže se mohl naplno věnovat své nejmilejší zálibě, psaní. Klostermann psal od malička, od studentských let na gymnáziích v Písku a v Klatovech, přes vídeňskou medicínu, až nakonec jako redaktor vídeňského časopisu Wanderer. Nejprve malé črty, fejetony, následně povídky a nakonec romány. Jeho vydaná knižní díla čítají na cca 43 titulů. Nás bude zajímat soubor próz vydaný roku 1903 pod názvem „Bílý samum“.

V této knížce najdeme povídku „Bílý samum“, která zaznamenala tragickou událost, úmrtí 26 dětí. Karel Klostermann umístil děj svého vyprávění do časového pásma 80. let 19. století a do prostoru Hutí, Pasek a Plání. Dotyčné místo posledního odpočinku bylo situováno na hřbitov v Nových Hutích. Dneska již my víme, že tato lokalita není správná. Máme k tomu několik indicií. Jedna je od básníka Pošumaví Ladislava Stehlíka, který ve své „Zemi zamyšlené“ píše, že místem, kde jsou ony děti pohřbeny, je hřbitov na Kvildě. Druhé podezření, že je to všechno jinak, je od MUDr. Jana Antonína Magery z Prachatic, který dle úžasné mravenčí práce v archivech a matrikách dokázal, že opravdu něco „neštimuje“ (nesouhlasí). Ve své poslední práci „Příběhy z Plání“ (2008) dokázal, že se tato uvedená skutečnost na Šumavě pravděpodobně nestala, a že Klostermann asi čerpal z jiného pramene. Víme, že byl krátce (po nedokončených studiích na medicíně) v letech 1870 - 72 vychovatelem v Žamberku. Zde možná slyšel o tragédii, která se stala mezi Blatnicí a Lukovem (okres Třebíč) v roce 1804, kdy tady nedaleko Bílého kopce vracející se skupinku 12. školních dětí, přepadla sněhová bouře a oni chudáčkové všichni zmrzli.

Co je vlastně samum? Samum je horký vysušující vítr vyskytující se převážně v severní Africe a na Arabském poloostrově. V Klostermannově povídce je zmiňován chlapec Bertoušek, který našel v jednom časopise obrázek hledačů obětí pouštní bouře v momentě, kdy našli udušenou skupinku dětí. Jejich vysušené obličeje ho děsily a zároveň přitahovaly. Vznikla z toho posedlost a zároveň představivost, že to zažije na vlastní kůži. Tento hoch byl jednou z obětí bílé šumavské vánice - proto bílý samum.

Další indicii přidávám z mého několikaletého pročítání starých Šumavanů. (Šumavan - první česky tištěný časopis pro Pošumaví vydávaný v Klatovech v letech 1868 až 1940). Ve vydání z 3. ledna roku 1880 se psalo, že na konci roku 1879 přinesly Národní listy (noviny) zprávu o hrozném neštěstí, které se stalo v Katovicích. Šlo o 12 dětí, které na své cestě do školy umrzly. Pan redaktor dále napsal, že v dalším čísle Národní listy přinesly opravu, že se nejednalo o Katovice u Strakonic, nýbrž o Katovice v kraji prusko slezkém. I o této události mohl Klostermann vědět, přesněji řečeno, určitě vědel.

Velmi důležité pro naše bádání a konečné řešení je, že redaktor a vydavatel Šumavanu v jedné osobě Maxmilián Čermák v článku pokračoval dovětkem, že se k němu dostala informace, která mluvila o tom, že i v našem šumavském kraji se stala událost velmi podobná. Zpráva přišla z Vimperka a hovořila o skupince dětí jenž šly domů ze školy, a po cestě je přepadla sněhová vánice. V tomto případě je rodiče našli a zachránili od jisté smrti.

Nyní můžeme celé tajemství objasnit v jedné větě. Žádné Klostermannem popisované neštěstí se nestalo, a proto doktor Jan Antonín Mager nemohl najít v matrikách zemřelých žádný autentický zápis. Také historky spjaté s touto tragédií, co se týče údajného společného hrobu, nejsou pravdivé. Všichni vlastně říkali a popisovali jen to, co někdy někde slyšeli, včetně našeho poety Ladislava Stehlíka či velkého znalce Šumavy, sušického Milana Pokorného. Jediná záhada je, proč Klostermann tuto událost, kterou jistě také znal, změnil dle té předcházející, tudíž aby dopadla špatně. Možná, že ho tato tragická událost „vzala za srdce“ (duševně zapůsobila) a on jen chtěl ve své povídce ukázat čeho je zimní nevyzpytatelné počasí na horách schopné. Mohla nebo měla to být taková prevence, aby si (nejen) rodiče uvědomili, že nechávat v horách děti bez dozoru se může vymstít tou nejhorší životní ztrátou, životem dítěte…

A jak to bylo na té naší Šumavě ve skutečnosti? Bylo to někdy před Vánocemi v prosinci roku 1879, když se k večeru skupinka dětí vracela ze školy. Ta byla v Nové Huti a kromě místních chodilo do školy hodně dětí tak zvaných, přespolních. Ta naše skupinka pocházela ze samoty Paseky (v článku špatně udané Požáky) a museli jít skoro hodinu. V létě či jindy to byla sranda, ale v zimě, když napadl metr dva sněhu, tak to sranda nebyla. Ani pro dospělé. Jak již bylo řečeno, na krajinu začal padat soumrak a děti si cestu zkrátily přes pole. Však okolí dobře znaly a chtěly být doma ještě za nějakého světla. Asi by nebyl problém, kdyby zničehonic najednou nezačalo silně foukat a sněžit, takže nebylo, jak se říká, na krok vidět. V ten moment dětem nic jiného nezbývalo, než aby se do sněhu zahrabaly a navzájem se pospolu schoulily dohromady. Tak byly naučené, jednak kvůli teplotě a také, aby se nikdo neztratil. Měly počkat, až se sněhová vánice přežene a potom znova se vydat na cestu. Vánice však ne a ne ustat, a tak děti pomalu začaly umlkat. Byly totiž také naučené, že si mají všichni povídat, aby někdo v mrazu neusnul. Více a více je zima přemáhala a sněhové vločky jejich tělíčka začala zasypávat. Většina dětí začala únavou a prochladnutím usínat… Z posledních sil se modlily a volaly o pomoc… Jak říkám, nebyla to chvilková vánice, ale trvala už dobře přes hodinu a děti měly být už doma. Rodiče dětí znejistěli a po krátké poradě rozhodli o pátrací akci. Jedni šli po cestě a druzí se vydali přes kopec. Šli v jednom šiku, svítilny byly na vzdálenost viditelnosti a navzájem se kontrolovali. Také sáně sebou vzali, neboť dobře předpokládali, že děti budou vysílené. V jednom momentě se vítr utišil a v ten moment bylo z nedaleka slyšet slabé volání o pomoc a vedle slaboučké naříkání a ještě vedle slaboulinký pláč… Byla to srdcervoucí scéna, kterou by i mistr slova těžko popisoval. Okamžitě si dali navzájem signály, že pátrání bylo u konce a v minutě byli u dětí. Začali je vyhrabávat, otírat a třít, aby se jim rozproudila krev a ukládat do saní. Přitom je objímali, líbali a všichni štěstím plakali… Sedm dětí bylo v bezvědomí, které nakonec přivolaný doktor přivedl zpět k životu, ale pět z nich měly nohy a ruce úplně zmrzlé, takže se čekalo, zdali nebude muset přijít na řadu amputace. S velkou dávkou pravděpodobnosti došlo asi na prsty, nebo jejich části. Jaký byl další osud těchto dětí, zejména po stránce zdravotní, nevím, ale doufám, že všichni byli, s pomocí Boží, nakonec v pořádku…