Jdi na obsah Jdi na menu
 


Habartické pověsti

22. 7. 2012

                Pověsti z Habarticka 

 

Zaznamenávám několik pověstí, které jsem upravil, dle písemného záznamu Josefa Havlíčka z Kvaslic čp. 3, kterému tyto příběhy vyprávěl v poválečných letech (1958-1960) Jakub Touš z Habartic čp. 36, malý zemědělec a hajný v obecních lesích. Je to jeho přání, neboť letos mu je 80. let (ročník 1932) a dle jeho slov není nikdo v Habarticích či v Klatovech ochotný zveřejnit a předat jeho zpracované vzpomínky dál, dalším generacím. Z úcty ke starší generaci tak činím.

 

O dvou jeptiškách

 

V Habarticích byl zdejší kostel sv. Petra a Pavla stavěn v roce 1334 jako menší gotická svatyně a okolo byla postavena mohutná kamenná zeď, která pochopitelně ve své době plnila i funkci obrannou. Zhruba po padesáti letech bylo rozhodnuto o rozšíření kostela, aby se tam dostalo více lidí. Okolní hřbitov byl pro farnost malý a k tomu se ještě zrušilo několik hrobů směrem na východ a jih. Pod farnost patřívaly kromě Habartic ještě Kroměždice, Vítkovice, Kvášlice, Chuchle a Harant. Po dlouhá staletí se hroby měnily, avšak v polovině 19. století umíralo takové množství lidí, že se prostě na hřbitov nevešli. Bylo rozhodnuto o vybudování nového hřbitova. Obec poskytla pozemek jižně za vesnicí, ale ten byl přece jenom malý. Místní pán, jehož pozemky panského dvora sousedily s dotyčným pozemkem se rozhodl, že daruje obci jistou výměru. Takže nový habartický hřbitov leží z poloviny na obecním, a z poloviny na panským. To se stalo v roce 1860. Po nějakých 30 letech se rozhodlo, že se starý hřbitov u kostela začne rušit. Zemina se odvážela dvěma největším rolníkům v obci na vyrovnání hrbolů a také na pohnojení luk. Byli li to František Strnad z chalupy čp. 11 a Lejsek z čp. 8. Nejvíce se odvezlo na tak zvanou „Kněžskou louku“ východním směrem od vesnice. Při kopání těsně u zdi kostela se našly dvě rakve a v nich údajně byly dvě jeptišky. Mělo se za to, že to byly Barbora Erhartová a Alžběta Čápová, dvě jeptišky, která sloužily na zdejším jezuitském venkovském dvoře. Údajně měly být ve skleněných rakvích a jejich těla neporušena. Okamžitě byl povolán kněz Petřík, který ihned zastavil práce na odvozu zeminy a přikázal zastavit likvidaci starého hřbitova. Místo nálezu vysvětil a pod určitým trestem a hříchem zakázal o tom dotyčným mluvit. Proto místní lid to začal považovat za určitou záhadu a čas od času v hospodě to vyvolalo vášnivé dohady. Dokonce se povídalo, že nejdříve byly pohřbeny v Klatovech na náměstí  v kryptě jezuitského kostela a po nějakém čase se začaly zjevovat rektorovi ve snu, že chtějí být pohřbeni doma v Habarticích. Mělo to být pravděpodobně někde v místech pod zdí kostela, kde je nyní umístěna pamětní deska na umučeného faráře Rudolfa Weisfaita. Určitá terénní nerovnost zde je, ale co je na tom pravdy nevíme. Pravděpodobně u kostela je jistě nějaký nevykopaný hrob, ale jestli jsou to ty jeptišky, to dnes nikdo neví.

 

Podzemní chodby

 

Říká se dnes, že všechny tyto povídačky jsou vymyšlené, ale přesto pro svoji tajuplnou krásu příběhu je třeba je zaznamenat. Když se stavěla habartická fara, někdy kolem roku 1850 byl na její stavbě polírem místní občan Jan Maule z domku čp. 37. Součastně se stavěla maštal a kůlny. Jako všude jinde, tak i tady po farou se začal budovat sklep. Při kopání v podzemí najednou dělníci narazili na kamenné klenutí, které prorazili a dostali se do nějaké chodby. Na konci po pár metrech spatřili železná vrata a ve dveřích trčel obrovský klíč. Začali se bát, všeho nechali a zavolali pana faráře. Ten si zavolal na pomoc pana řídícího učitele a obecního starostu a šli podzemí prozkoumat. Zámek byl už zrezivělý, ale nakonec dveře odemkli a s velkou námahou otevřeli. Spatřili dlouhou díru, která stále někam pokračovala. Světlo z petrolejky svítilo jen na pár metrů a nepravidelně tesané stěny chodby vytvářely pohyblivé stíny. Odvážili se udělat několik kroků dopředu a v tom momentě začali slyšet různé hučení a kvílení. Co bylo pro ně záhadou, že na zemi uviděli rozházené staré knihy. Ihned ruku v ruce začali couvat a když se vrátili k e dveřím rychle je za sebou zabouchli. Když vylezli z díry ven, byli prý bílí jako křída a také všechny vlasy jim zběleli. Okamžitě rozhodli všechno zasypat, utemovat kamením a pod svatou přísahou před křížem bylo všem dělníkům zakázáno o tom mluvit. Samozřejmě, že začaly po vesnici kolovat různé zaručené zvěsti o tom co tam zažili nebo viděli, ale pravdu se již nikdo nedoví, ta je stále někde dole v podzemí. Práce na sklepení byly zrušeny a proto habartická fara nemá žádný sklep.

Také při kopání nového sklepu pod novou kolnou se přišlo na tajnou chodbu, která směřovala pod „Karlečkojc“ sad. I tady se všechno muselo zazdít. Všichni se divili, že chodbu našli v poměrně velké hloubce. Sklepy pod hospodářskou budovou se sice udělaly, ale jsou menší a ne tak hluboké jak se předpokládaly. Pan Maule později jako stařec rád vypravoval dychtivému mládí svoje verze, že jezuité měli chodbu z Habartic až do Klatov a když byli zrušeni a museli opustit své majetky, tak prý v podzemí ukryli všechno své bohatství. Také prý využívali další chodbu, která vedla do Lovčic, s odbočkou do Neprachov, Oselců a dále do Nepomuku. Jedná se prý o větev z Německa, která přes Pajrek, Bystřici, Klenovou, Týnec vedla do Klatov. Ještě po mnoho let se vraceli přes podzemní chodby do svých někdejších domovů pro své věci. Proto je prý v Římě tolik církevního zlata a stříbra. Ale i tyto „zaručené“ zprávy patří k lidovým pověstem.

 

Nenalezené poklady

 

Dle letitého vyprávění místních lidí, kteří si to doma povídali z generace na generaci, tak údajně je kolem Habartic mnoho zakopaných nebo ukrytých pokladů. Hodně je jich v souvislosti z místními jezuity. Jeden z těch větších se prý má nalézat někde východním směrem, na lokalitě zvané „Hůrky“. Tam se nachází „Šimkojc“ pole. Je ohraničeno Kubištovým polem a Filipovou loukou. V jednom z rohů pole poklad čeká na svého nálezce. Další menší poklad by měl být směrem ke Zdebořicům na Němcově poli pod velkou mezí. Problém je, že uvedené pole je již více než sto let zalesněno. Další poklad byl údajně zakopán v tak zvaném „dlouhém“ poli, které se nacházelo někde u lesa 300 metrů od hlavní silnice, od křižovatky „U Blažků“ pro cestu kostelní zvanou kroměždickou.  Jiný poklad byl zakopán při zdi bývalého pivovaru. To je někde kolem Karlečkova sadu směrem k Slívovu poli, které patřilo k čp. 27. Že na těchto řečech něco bude, svědčí skutečnost, že při orání pole kolem této zdi vyoral v roce 1914 Václav Klička hliněný džbán plný peněz. Uvnitř bylo několik zlatých dukátů, 120 pražských grošů a více než tisíc drobných penízků bavorského a rakouského původu. Vše údajně odkoupil pán a odvezl do Vídně. Další majitel čp. 27 Oldřich Lepší v roce 1949 na stejném poli vyoral hrst zlaťáků. Když kontroloval zpětně kvalitu své orby, tak se mu v jednom místě stále něco blýskalo. Když přišel blíž byl velmi překvapen. Část si ponechal a část dal do klatovského muzea. Kolik takových náhodných pokladů časem spatří světlo světa, si nikdo nedovede předpovědět. Všechno je věc náhody a štěstí.

 

U vojáka

 

Východním směrem od Habartic se nachází les zvaný Luh. Kdysi dávno, tady žádný les nebyl, jen samé bažiny. Je to údolí mezi Jelením vrchem a Vracovskou horou, přesněji pod Vlčí horou a Javorem, a má rozlohu cirka 20 hektarů. Psal se rok 1640 a krajem táhlo švédské vojsko generála Bannera. Přišlo z Horní Falce přes Všerubský průsmyk do Čech a táhlo směrem na sever a na východ. Začátkem následujícího roku se dostali i k nám na Klatovsko. Šestého únorového dne vnikli Švédové do města a ihned začali vraždit a loupit. Byli hodně vzteklí, neboť dle kořisti věděli, že místní si toho hodně schovali a dobytek vyhnali na odlehlé dvory na venkov. Přesto pod pohrůžkou smrti blízkých mnozí měšťané dobrovolně vydali schované zlato, peníze a šperky. Také koně ve velkém zabavovali. Uloupený majetek byl přiložen ke dvou vozům, kam švédský velitel vojáků ukládal válečnou kořist. Po Domažlicích, Koutě, Kdyni byly Klatovy pro Švédy snadným cílem. Nezdrželi se dlouho, ještě v noci vyrazili za dalšími snadnými cíly. Na předem určené rabující trase byly Horažďovice, Strakonice a hlavně Písek. Při nočním pochodu zabloudili v hlubokých zdejších lesích. Potřebovali překročit zdejší horský hřeben, „Bukovák“ ale zklamala je orientace předsunutých hlídek. Také je zklamalo počasí, neboť v této únorové zimě přišlo krátkodobé oteplení, a po půlnoci sníh začal tát. Kola těžkých vozů se začala bořit do měkkého terénu. Větší část vojska se přece jenom dostala na správnou zpevněnou cestu do Zavlekova, ale shodou náhod dva vozy s uloupenou kořistí to nebyly. Vojáci na těchto vozech zabloudili a údajně vjeli do jedné z mnoha zdejších tůní. Bažinatý terén je zrádný, vypadá pevně, ale není. Čím více se snažíte o záchranu, tím rychleji vás to stahuje. Prostě nemáte šanci přežít a tak vojáci, koně a vozy plné cenností klesaly k smrtonosnému dnu. Této stezce pro pěší, kterou místní znali jako zkratku, se říkávalo „Stezka smrti“. Pochopitelně, že se také vyskytla zpráva, že dotyční vojáci s lupem dezertovali. Byla hrozná válka, morálka a nějaké jiné zábrany nebyly, takže i tato verze přicházela v úvahu. Takže uloupené věci z českých měst a vesnic zůstaly tady někde v české bažině. Později byl u nedaleké cesty postaven malý kamenný pomníček ve tvaru půlmetrového čtyřhranu s vytesaným letopočtem a křížkem. Taky se mu říká „Švédský kámen“ ve „Vrácovských bažinách“.

 

Klenovka

 

Od hájenky na Chuchli západním směrem se po cestě, která byla z části dlážděná, dostaneme do Hoštic. Po pravé straně v lese se nachází malá kaplička a pod ní studánka s údajnou léčivou vodou. Kaplička byla kdysi vystavěna na počest zachráněného malého dítěte. Bylo to v dávných dobách, kdy v hlubokých habartických lesích žili ještě vlci. Jeden takový, snad hladový vlk, se dostal až k vesnici odkud v tlamě odnesl dvou měsíční novorozeně. A jak se to přihodilo? Nad vsí byl rybníček, kde místní ženy praly prádlo. Byla mezi nimi jakási Ouvarová, která nechtěla doma nechat nedávno narozené dítě samotné a tak si ho vzala v košíku sebou. V té době nic neobvyklého. Z ničeho nic se objevil vlk (nebo vlčice?) zakousl se do peřinky a i s dítětem utíkal zpátky k lesu. Matka, která častými pohledy kontrolovala děcko, vše zpozorovala a začala hlasitě křičet. Všichni nechali své práce, ba i lidé pracující na nedalekém poli, a vydali se vlka pronásledovat. Mezitím vlk doběhl ke zmíněné studánce nahoře v lese, kde se asi pravděpodobně zastavil a chtěl se napít. Tím pádem pustil děcko na zem. Jelikož lidé, kteří ho pronásledovali dělali hlasitý kravál a ten se stále stupňoval, tak vlk znervózněl a utekl do lesa. Za malou chvíli lidé doběhli ke studánce a spatřili dítě v peřince jak klidně spalo. Nic mu nebylo a vlk mu vlastně neublížil. Na památku této šťastné události rodina a blízcí postavili tady kapličku a upravili studánku. Toto je pravá verze pověsti, která se v ústním podání předávala z pokolení na pokolení. Jiná verze pověsti dle Jaroslava Janouška (přebral ji i učitel Josef Biskup) vyprávěla o tom, že v Hošticích onehdy žil lesník Klenovec, který ve svém revíru takhle jednou zjistil vlka. Pátral po něm několik dní, až jednou nalezl úkryt ve kterém byli tři malá vlčata. Z toho usoudil, že se jedná o zbloudilou vlčici. Vybral pelech a vlčata odnesl domů. Za nějaký čas, když se vlčice vrátila s potravou pro svá mláďata, zjistila čichem lidského vetřelce. Pustila se po stopě, která ji dovedla až lesníkově obydlí. Dál se neodvážila, neboť ji štěkot psů odrazoval od další cesty. Další dny vlčice vytrvale chodila k hájovně a celé dlouhé hodiny ji z úkrytu pozorovala. Jednoho dne lesníkova žena na nedalekém políčku plela mák a svoji malou dcerušku si vzala sebou. Byla najedena, zabalená v peřince a klidně spala. Najednou přiběhla vlčice, chňapla po peřince a pelášila k lesu. Dítě se probudilo a začalo brečet. Dětský pláč uslyšela lesníkova žena, ihned zvedla hlavu a začala volat o pomoc. Z chalupy vyběhl Klenovec a když se dozvěděl co se stalo, vzal pušku a běžel za vlčicí. Po nějaký době uštvaná vlčice doběhla ke studánce, kde se chtěla napít. Položila peřinku s dítětem do trávy a začala pít. Tohoto okamžiku Klenovec využil a ze svého úkrytu v houští vystřelil. Mířil dobře a vlčici jednou ranou zastřelil. Když doběhl ke studánce, zjistil, že dítěti nic není. Na počest této záchrany postavil nad studánkou malou kapličku. Studánku opravil a vyčistil a pojmenoval ji Klenovčinou. Okolní lid ji však záhy začal nazývat jednoduše – Klenovkou. Tak to jsou dvě verze výkladu, ale podstata zachráněného dítěte je zachována. Nehledě na to, že zdejší místo u kapličky a posezení u studánky je velmi příjemné.     

 

Palackého stolek

 

Na západ od Habartic v lese zvaném Harant nalezneme jedno z oblíbených míst „Otce národa“ Františka Palackého, kde psával u kamenného stolu své nesmrtelné „Dějiny národa českého“. U stolku byla i kamenná lavice. Na habartickém statku svého tchána Jana Měchury, kde Palacký prožíval své posvatební radovánky se svojí milovanou Terezií, je dodnes udržována jejich světnice. Říká se jí „na pavlači“ a zasedali tady místní myslivci. Stezka v lese vedoucí ke stolečku je bohužel zdevastovaná a málokdo najde toto místo. Dle dochovaných mluvených zpráv se uvádí, že kamenný stolek již na svém místě není. Jen lavice zůstala. Nějaký egoistický vandal si ho určitě odvezl na svoji zahradu, aby si zkrášlil svůj příbytek.     

 

Vincek z Chuchle

 

Jižně od Habartic, pod vrchem Barákem nalezneme pozůstatky malé osady zvané Chuchle. Jedná se o kamenné zdi a sklepy zarostlé vegetací a lesem. Jediné dvě chalupy zůstaly. Jedna se jmenuje Pasáčekovna a slouží jako sklad k hájence. Její poslední majitel se jmenoval nějaký Holý, ale jelikož byl pasáček vepřů, tak mu jinak nikdo neřekl. Druhým stojícím stavením je bývalá hájovna, která dnes slouží k privátnímu rekreačnímu účelu. To byl původně chuchelský dvůr, který zanikl koncem 19. století. Nedaleko dole na louce najdeme sedm 400 let starých lip a nahoře nad hájenkou původní studni. Obyvatelé Chuchle – „Chuchláci byli velmi chudí a živili se tím co jim les dal. Samo sebou, že pytlačení a braní dřeva byly běžné činnosti. Celkem zde bylo osm chalup a bylo to nejchudší místo v celé Plánické oblasti. O zemědělství zde nemohla být žádná řeč. Z kradeného dřeva vyráběly loukoťová kola, která prodávaly v Klatovech. Jeden z posledních obyvatel osady a velmi svérázný člověk byl jakýsi Vincek Mikula, původně ze Zdebořic. Ve své rodné vsi měl samé rozepře a tak byl tak zvaně vyhnán. Původně se usadil na Harantu, kde si z kamene a hlíny zbudoval primitivní přístřeší, jenže byl za krátký čas vyhnán panským hajným. Z nouze přišel do Chuchlí, kde našel azyl u starého Kuldy a jeho ženy. Těm zemřely vlastní děti a tak ho přijmuli. Když oba zemřeli, tak tady bydlel dál. Starostovi Habartic uvedl, že chalupu koupil ještě za života Kuldy za dvacet zlatých a také, že nebožtíka řádně pohřbil. Jak to bylo doopravdy, to se již nikdo nedoví. Taky zdědil krávu, kterou pásl, kde se dalo. Vinckovi zemřela manželka a on se musel starat o několik svých dětí. Vincek po celý rok vypadal jako hladový vlk a z jara po zimě, jako když kostlivce z hrobu vytáhneš. Také jeho děti byly vyschlé, vychrtlé, oči vpadlé a chodily v nuzném oblečení. On sám pracoval i s nejstarším synem jako nádeník na statku v Habarticích nebo v Čestíně. Když byly žně, tak posílal děti na pole, kde sbíraly zbylé klasy. Když přišel podzim on sám podnikal noční výpravy na vzdálená místa, na bramborové lupy. Tuto činnost neprováděl jen on sám. Taky, když přišli úředníci na kontrolu, tak se nic nedozvěděli, neboť Chuchláci na sebe nikdy neřekli ani slovo. Bída je naučila žít v určité solidaritě. Vincek byl známý filuta a hodně lidí v okolních vesnicích různě napálil. Dovedl využít jejich zájmu, jak přijít k něčemu lehce a zadarmo. Pochopitelně, že skoro všechno bylo založeno na podvodném slibu, ale Vincek si z toho nic nedělal. V duchu si říkal: „Když jsou lidí blbý, tak jsou blbý a za blbost se platí“...