Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dopis do nebe

17. 12. 2013

Dopis do nebe

 

Stala se jednou kdysi dávno v Klatovech taková zvláštní příhoda. Bylo již po barevném podzimu a venku začínaly první zimní chumelenice. Brzo ráno za tmy vyšel do ulic pošťák Josífek a sníh mu pěkně „křupal“ pod nohama. Šel ve svém rajónu vybírat „kastlíky“ (poštovní schránky). Když měl hotovo, zanesl zaklapující vak na poštu a celý obsah vysypal na velký stůl uprostřed místnosti. Jeho kolega už měl na kamnech postavenou vodu a tak mu udělal meltu na zahřátí. Po vypití a malém odpočinutí se dali do práce. Museli totiž všechny dopisy roztřídit a připravit pro odvoz. Když byli někde v polovině hromady, tak nalezli psaní, které bylo adresováno: „Jeho blahorodí pánu Bohu Otci, bytem v nebi.“ Z rukopisu bylo poznáno, že bylo psáno dětskou rukou. Jelikož nebyl dopis ofrankován (nalepena známka), tak bylo psaní uloženo na poště do zvláštního fochu. Za týden se situace opakovala. Pošťák přinesl obsah vybraných schránek a další poštovní úředník poznal v hromadě dopisů zase ten „dětskej“. Bylo úředně rozhodnuto o otevření dopisu. Jaké bylo překvapení všech okolo, když bylo nahlas čteno: „Pane Bože! Když už pořád maminka k Tobě se modlí a pořád pláče a my ustavičně hlady trpíme, píšu Ti tyto řádky, abys přece jenom o nás se dozvěděl. Nenech maminku plakati, vždyť nám beztoho brzy umře, jak to sama říkává. Když tatínek umřel, našla si službu a vždy nám dost jídla nosila, ale teď, když je nemocná, nemáme ničeho. Pane Bože, když už nám ničeho nedáš a maminku nám vzíti chceš, vem si k sobě také nás. Jsme tři, já František, Pepíček a Márinka, která ještě mluvit neumí. Až to psaní dostaneš, pošli k nám svého andělíčka.“

Jistě si dovedeme představit dojetí všech přítomných v místnosti nad takovou dětskou naivitou. Řiditel pošty rozhodl informovat starostu města a ten nařídil, aby bylo pátráno po neznámém pisateli. Na radnici, potažmo v celém městě se o ničem jiném v ten den nemluvilo a každý byl zvědavý, kdo to byl. Obešli se obecné školy ve městě a v jedné třídě našli jednoho bledého a nuzně oděného hocha, který se přiznal, že bez vědomí matky hodil dopis do schránky. Zpráva se „rozlítla“ po městě jako blesk a ještě téhož dne večer k nim přišlo několik návštěv – lidumilů, kteří přinesli nějaké jídlo a oblečení. Citlivý a dobrý František ve své hlavě došel k přesvědčení, že marně neprosil. Ten večer s plným žaludkem usínal a na usmívajících rtech si šeptal děkovnou modlitbičku. Ještě přidal prosbičku, že až budou za chvíli Vánoce, tak aby „Ježíšek“ na ně nezapomněl…

Tak se i stalo. Neznámí dobrodinci přinesli nejen stromek, ale i otop do zásoby a mnoho dárečků. Od rána se v místnosti topilo, bylo pěkně teploučko a v kamnech dříví něžně praskalo. Na štědrovečerní večeři přišli i sousedé z baráku, kteří také byli sami a všichni pospolu si zazpívali vánoční koledy. Všem bylo najednou hezky teplo u srdce a když viděli jak děti lezou po zemi, rozbalujíc si dárečky, a jak se radostně smějí, tak jim začali po tváři téct slzy. Nejvíce dotyčné mamince, protože to byly slzy radosti, štěstí a lásky…

  

Pro další duševní vývoj dítěte se jedná o velmi důležitý moment, protože není nad dobrý příklad vzájemného soužití dospělých lidí. Pochopitelně, že největší „boží“ pomocí by bylo, kdyby ta nebohá samoživitelka dostala nějakou stálou službu. Je však pravděpodobné, že ji tenkrát po zveřejnění tohoto příběhu v novinách, dostala. Také v současné době je pro někoho ta největší pomoc, o kterou žádá, samotná práce...