Přátelé české historie

Zapomenutí studenti mají opět svoji desku

Blíží se 28. listopad roku 2014 a v budově současné „Obchodní akademie“ na Plánické ulici čp. 196/I. v Klatovech bude probíhat „Den otevřených dveří“. A proč ho zmiňuji? Protože v rámci tohoto dne bude uvnitř na hlavní chodbě, s „požehnáním“ vedení školy a Plzeňského kraje, znovu odhalena pamětní deska.

A komu? Dvěma mladým studentům tehdejšího klatovského gymnázia, Hugo Kepkovi a Zdeňku Krupařovi. Klatovská obec nechala v letech 1876 až 78 postavit novou gymnaziální budovu, protože výuka v prostorách starého dominikánského kláštera již nevyhovovala. Stavbu postavil místní stavitel Vácslav Popelík za cca 37 tisíc zlatých. V té době již zde vyučovali řádní světští profesoři, ale většina z nich byla poslušná svému „chlebodárci“, což znamenalo rakousko uherskému státu. Vedle se nachází bývalý dominikánský kostel sv. Vavřince, který gymnázium využívalo a všichni studenti byli povinni účastí na různých slavnostech a bohoslužbách.

Jednou takhle, 15. července 1905, na slavnosti k zakončení školního roku, byla v kostele sloužena menší „mše“ a završena zpěvem „Te Deum Laudamus“ (Tebe Bože chválíme). To by bylo v pořádku, jen kdyby profesoři netrvali na závěrečném zpívání rakouské státní hymny „Gott erhalte, Gott beschütze“ (Zachovej nám Hospodine), která má 11 delších slok. Celkem šest studentů odmítlo zpívat císařskou hymnu, někteří více, někteří méně demonstrativně. Byl z toho skandál, který později přerostl v celostátní aféru. Studenti Wellner, Skřivan, Hostaš a Vaněk dostali 10. až 16. hodinové tresty „po škole“ a proto když přišel trest pro iniciátory akce odporu, tak všichni z něho byli jako „opaření“.  Krupař a Kepka byli ministerstvem školství vyloučeni nejen z klatovského gymnázia, ale nesměli své vzdělání dokončit na žádném jiném gymnáziu v celé zemi. Byl to trest nepřiměřeně přísný, přesněji řečeno, exemplární. Nikdo se proto nemohl divit, že odpor těchto mladých lidí k zastaralému mocnářství byl od té doby konečný a nesmiřitelný. Oba se protloukali životem jak se dalo a živili se psaním v různých listech. Krupař, který v Klatovech na gymnáziu založil a vydával časopis „Pravdu“, skončil v Praze a Kepka, který byl zároveň vynikajícím řečníkem se taktéž protloukal, kde a jak se dalo, a od roku 1908 skončil na severu Čech. Trvale v Teplicích a v Mostě. V této oblasti, kde česká menšina neměla „na růžích ustláno“, neúnavně bojoval za česká práva, sociální jistoty pracujících a pochopitelně i proti militarizaci společnosti. Za tyto své „protistátní“ aktivity skončil na několik měsíců ve vězení. Z něho vyšel s podlomeným zdravím… Hugo Kepka (*22. 6. 1889) zemřel na tuberkulózu 12. února 1912 ve věku necelých 23 let. Jeho starší parťák, Zdeněk Krupař (*1887), byl na tom ještě hůře. Bída a hlad (respektive souchotiny) ukončily jeho mladý život 18. května roku 1906 v pouhých 19. letech…

Nedlouho nato zasáhla do všech lidských osudů světová válka a lidé řešili jiné starosti. Následně vznikla nová Československá republika a začínala se budovat nová občanská společnost na bázi samostatné státnické demokracie. V roce 1935 nová generace klatovských gymnaziálních studentů, s podporou profesorského sboru, přišla s návrhem uctění památky studentům Krupařovi a Kepkovi formou vytvoření důstojné pamětní desky. Zmíněná událost, odhalení pamětní desky, byla součástí Husových slavností, které probíhaly 4. a 5. července r. 1936, a uskutečnila se druhý den slavností za velkého počtu studentů, hostů a představitelů státní moci. Namátkou připomenu účast starosty města Klatov Adolfa Nevláčila, ředitele gymnázia Karla Peterse, generálního tajemníka Čsl. strany národně socialistické dr. Moudrého a dalších poslanců z této strany. Oba vzpomínaní studenti byli členy této strany a z této strany pocházel i prezident Edvard Beneš. (Dějinnou kaňkou byla po r. 1948 spolupráce s KSČ, ale jejich deník Svobodné slovo nebyl tak konzervativní jako Rudé právo.) Pamětní desku vytvořil mladý plzeňský výtvarník, malíř a sochař Jiří Trnka (1912 – 1969). Odlita byla v Klatovech ve firmě Emanuela Kolleruse, tudíž byla bronzová. Zřejmě se jednalo o velmi zdařilé dílo a je věčná škoda, že nevíme jak vypadala, protože přišla německá okupace a během roku 1940 bylo vše, co připomínalo českou státnost, odstraněno…

Léta plynula a na vše se zapomnělo. Zůstalo jen několik dobových novinových článků a pár vzpomínkových odznaků. V roce 2011 se členové klatovského občanského spolku „Přátelé české historie“ rozhodli tuto událost připomenout, včetně obnovy pamětní desky. Anabáze realizace byla trochu delší nežli se předpokládalo, ale nakonec vše dopadlo k plné spokojenosti. Novou desku vytvořil místní kameník Miroslav Strnad z firmy Toledo, který se společně se členy spolku na tomto projektu finančně podílel. Všem patří velké poděkování. Občanská sounáležitost bez jakékoliv dotační pomoci dokázala, že mnohé věci formou svépomoci jdou udělat a záleží doopravdy jen na tom, zdali se chce. Také nás morálně podpořil Pavel Koukal z Duchcova, předseda „Společnosti přátel města Duchcova“, který ke 100. výročí Kepkovy smrti vydal knižně jeho povídky. Měl neobyčejnou radost z našeho úsilí, ale bohužel se dnešní realizace nedožil. Zemřel letos, 4. března… 

Závěrem chci upozornit veřejnost na jeden fakt. Při bližším zkoumání okolností lze zjistit, že již tehdejší společnost označovala dotyčné studenty za anarchisty, rebely či revolucionáře. Dnešní někteří badatelé a historici je stále taktéž „zaškatulkovávají“ mezi levicové anarchisty a extremisty, ale já si osobně myslím, že to tak úplně nelze říci. Je pravda, že otcové těchto studentů pracovali ve státní sféře (Krupařův otec byl soudní doručovatel - vykonavatel a Kepkův otec byl strážmistr u dragounů) a mohl tam být někde nějaký skrytý vzdor, ale jejich vlastní názory na život a svět byly zrozeny z vlastního poznání a z vlastních zkušeností. Jak se říká, poznali vše na „vlastní kůži“. To že měli srdce na správném místě, že měli sociální a lidské cítění, že měli smysl pro spravedlnost, to z nich dělalo pravé křesťany, ne anarchisty… Skoro každý mladý člověk, zejména student, vidí ve světě dospělých mnoho špatného a zkaženého, a to i dnes… A je to dobře, protože i v dnešní společnosti je stále co napravovat a zlepšovat…

Iwan Rubáš, říjen 2014