Jdi na obsah Jdi na menu
 


České stopy v bavorské historii

6. 12. 2016

                      Bavorské routy a Ludmilina lest

 

Toto na první pohled nesourodé spojení přesto skrývá zajímavé poznatky, které spolu souvisejí. Nejprve si musíme říci, cože jsou to vlastně ony bavorské routy. Jedná se o světoznámý heraldický symbol nejen spolkové země Bavorska, ale také fotbalového giganta, FC Bayernu Mnichov. Jsou to položené šachovnicově vyobrazené vzory do tvaru kosočtverce, bílé a modré (nebeská modř), tak jak je známe z neoficiální bavorské vlajky. Nejde tudíž o státní vlajku, nýbrž o vlajku zemskou. Známe jí za časů bavorského království, kurfiřtství či vévodství. Po staletí je spjata se slavným rodem Wittelsbachů, ze kterého pocházeli římští králové a císařové, či králové jiných evropských monarchií. Wittetsbachové převzali tento vzor po hrabatech z Bogenu, kteří vymřeli v roce 1242, a tyto Bogenové byli od konce 11. století v příbuzenském vztahu s našimi českými Přemyslovci. A právě tady je začátek našeho poměrně zajímavého příběhu.

 

Jeden ze sňatků, který spojil Přemyslovce s Bogeny, byl sňatek dcery knížete Vladislava I., Svatavy České s regensburským purkrabím Fridrichem z Bogenu v roce 1124. V Regensburgu (Řezně) se v roce 1158 udála pro naše dějiny významná událost. Byl zde korunován na krále kníže Vladislav II. Od té doby byl Vladislavem I. a v historickém pořadí se jednalo o našeho druhého krále. Bohužel tento post zatím nebyl dědičný. Toto právo získal o něco později až Přemysl Otakar I. Když se král Vladislav I. procházel v Regensburgu po 12-ti letém, nově postaveném kamenném mostě přes Dunaj, byl v udivení. Taky hned, jakmile přijel do Prahy, dal okamžitě kázat ke stavbě kamenného mostu přes Vltavu. A jelikož jeho manželka se jmenovala Judita, byl most zván jejím jménem – Juditin. Dalším sňatkem, který je v našem příběhu určující, byla svatba Ludmily Přemyslovny (1170-1240), dcery knížete Bedřicha, s Albrechtem III. z Bogenu v roce 1184. Ludmila byla na svoji dobu velmi emancipovaná a ctižádostivá mladá žena. Byla předobrazem své matky uherské princezny Alžběty Uherské. Temperamentní krev dědečka, uherského krále Gejzy II., nemohla zapřít. Byla to slavná svatba, neboť Praha byla již průsečíkem hlavních obchodních cest. Do svého nového domova si patnáctiletá Ludmila vezla bohaté knížecí věno, včetně nejhezčích osobních věcí. V té době byl pravděpodobně velmi módní trend, nebo spíše motiv, položený šachovnicový vzor. Ten také měli Přemyslovci ve svém pečetním znaku. Jeho podoba je nám známá například z dochované knížecí pečetě z roku 1160. Zdali byl důvod módní, prestižní nebo jako památka na domov, to nám již nikdo neřekne, ale je docela možné, že Ludmila spojila všechny důvody v jeden celek a tento šachovnicový knížecí vzor si vzala jako nehmotné věno s sebou do nového života. A ještě něco dostala. Lesnaté území při Otavě, kolem rýžovnické osady Sušice. Toto území Bogenové rozšiřovali, až se z toho stal „klín“ v českém království. Když po roce 1242 došlo k vyrovnání Bogenského dědictví, tak se Wittelsbachové k vrácení Sušicka neměli. Po dlouhá léta král Václav I., a po něm jeho syn Přemysl Otakar II. uplatňovali nárok na území kolem Bogenu a Deggendorfu. Docházelo k několikaletým vojenským střetům a vše se nakonec muselo pod císařským dohledem diplomaticky ukončit. Smlouva o navrácení Sušicka a vzdání se nároků v Bavořích byla podepsána až v roce 1273. Při obléhání Deggendorfu došlo ke vzniku slavných „knedlíků“. Ale to je již jiné povídání, takže se vrátím k naší Ludmile.     

 

Manželství Albrechta III. s Ludmilou bylo šťastné a spokojené. Měli spolu tři syny: Bertholda III., Luitpolda a Albrechta IV. Jejich společné „vládnutí“ vyústilo k rozhodnutí Alberta včlenit Ludmilinu oblíbenou „šachovnici“ do rodového erbu. Šlo nejen o památku Ludmily na svůj domov, ale též o projev rovnocenného manželství, a také o respekt k Ludmilinu strýci Přemyslu Otakaru I. To je nedoceněná persona našich dějin. Tuto pravděpodobnou domněnku dedukujeme z jednoho prostého argumentu. Bogenové před rokem 1184 neměli a nepoužívali ve svém znaku tuto šikmou modrobílou šachovnici. Ta se v jejich znaku objevila až po příchodu Ludmily Přemyslovny. Bohužel manželství dostalo od osudu tragickou ránu. Albrecht III. v roce 1197, při vojenském tažení do Svaté země, v pouhých 32 letech zemřel a 28letá Ludmila se třemi nezletilými dětmi zůstala sama. Po sedmi letech se znovu provdala, a opět dobře. V říjnu 1204 byla v Kelheimu nedaleko Regensburgu slavná svatba s bavorským vévodou Ludvíkem I. Bavorským. Z tohoto druhého manželství se r. 1206 narodil syn Otta II. Bavorský „Osvícený“, který byl stvořitelem tří hlavních větví rodu Wittelsbachů. Ludvík I. byl r. 1231 ve svých 57 letech v Kelheimu na mostě přes Dunaj zabit a také všichni tři synové z prvního manželství zemřeli. Poslední Albert IV. z Bogenu v roce 1242. Všichni byli bezdětní, takže Albertem IV. rod z Bogenu vymřel po meči. Bohaté dědictví připadlo Ottovi II., který ctil svoji matku Ludmilu a na její posmrtnou počest definitivně začlenil znak Bogenů do rodového erbu Wittelsbachů. Ludmila, která byla dlouhá desetiletí bavorskou vévodkyní, zemřela 5. srpna 1240. Úspěšně zasahovala a ovlivňovala domácí i zahraniční politiku, zejména ve vztahu k Českému království. Starala se o chudé a po smrti manžela založila klášter Seligenthal u Landshutu, kde v rodové Wittelsbachšské hrobce je sama pohřbena. Dodnes je zvaná pramátí všech následných a současných Wittelsbachů.

 

Ještě se vrátím k roku 1197. Ovdovělé Ludmile, jak jsem již výše zmínil, bylo 28 let a kromě tří sirotků jí zůstala její krása. Protivník jejího zemřelého manžela Albrechta III. z Bogenu, vévoda Ludvík I., jí dlouhý čas nadbíhal, neboť se mu taky líbila. Ludmila byla nejen krásná, ale i chytrá. O tři roky mladšímu Ludvíkovi nedala ze začátku žádnou šanci ke sblížení, ale také ho úplně neodmítala. V prvním roce 13. století v jejich vztahu nastal zlom, a Ludmila si vévodu „pustila k tělu“. I ona nakonec musela řešit svoji budoucnost a její ambicióznost převládla ve vnitřním rozhodování. K tomu se přidala náklonnost a nakonec doopravdová láska. Ludmila chtěla od vévody Ludvíka slib, že si ji vezme za manželku. Ludvík se k tomu neměl, Ludmilu za ženu už měl (tělesně), a tak stále otálel a různě se na něco vymlouval. Ludmile došla trpělivost a vše vyústilo k situaci, která je v historii Bavorska popsána a známá jako „Ludmilina lest“. O co šlo? Ludvík Ludmile slíbil, že když jí někdo dosvědčí jeho slib, takže si ji vezme. Na veřejnosti si svůj jazyk „ohlídal“, ale při jedné návštěvě u „své paní“ už nikoliv. Po večeři zavítal do její ložnice a naznačil, že v noci přijde. U postele se podivil pomalovanému závěsu. Když se Ludmily zeptal, proč jsou tady vymalovaní tři rytíři, bylo mu odpovězeno, že kvůli bezpečnosti. Kdyby náhodou někdo cizí jí chtěl v noci ublížit, tak by v tom šeru uviděl postavy, a mohl si domyslet, že se jedná o hradní osobní stráž. Ludvík byl opět ohromen jejím důvtipem a chytrostí. V noci, když už celý hrad „spal“, přišel do její postele „na návštěvu“. Po milování se Ludmila zeptala Ludvíka, zdali si jí vezme za manželku. Ludvík byl v blaženém rozpoložení a upřímně odpověděl - ano. Jakmile tento souhlas zazněl v místnosti, zpoza závěsu se vynořili tři skuteční rytíři, kteří Ludmile potvrdili, že Ludvíkovo vévodské slovo slyšeli. Ludvíkovi nezbylo nic jiného, nežli svůj slib splnit. Jak již bylo výše psáno, v říjnu 1204 byla na vévodském dvoře velká svatba. A z té lásky se narodil Otto. Přemyslovci sice po přímé královské mužské linii vymřeli roku 1306, a v ženské linii roku 1347, ale díky Ludmile a Wittelsbachům přemyslovská krev dodnes „koluje“ po celé Evropě… .

 

Toto je malý osobní příspěvek k česko německému symposiu „Setkávání – Encounters – Begegnungen“, které se konalo v Klatovech v sobotu 26. listopadu 2016 k 5. výročí otevření nové expozice Klatovských katakomb. Hlavní náplní byl kulturní a duchovní rozměr. Ve společenském sále městské knihovny zazněly čtyři velmi zajímavé příspěvky. Od prof. University Karlovy Jana Royta, jenž se nemohl vinou zdravotní indispozice účastnit, a jeho příspěvek o kulturní výměně a vzájemných vlivech četl Pater Miroslav Herold, od Patera Efrema Jindráčka o dominikánském řádu, od prof. Klause Unterburgera z regensburské university o středověké reformě, až po příspěvek prof. Thomase Kothmanna, tamtéž, o Martinu Lutherovi. Zaznělo mnoho zajímavých a unikátních informací, které jistě obohatily každého přítomného posluchače. Jelikož o „přemyslovsko bavorských“ routech a Ludmile nic nezaznělo, tak si skromně dovoluji osobně přidat tento malý nádavek.              

 

Ivan Rubáš, občanský spolek „Přátelé české historie“,

Klatovy 27. října 2016.