Přátelé české historie

V letošním roce si připomínáme nejen 750 let založení města, ale i 90 let od zahájení provozu v nově postavené divadelní budově. Proto je na místě si připomenout v krátkosti historii klatovského divadelnictví.

Od dob založení města se po celý středověk činnost hraní a různých vystoupení soustřeďovala v kostelech. Klatovský radní písař Jan Záhrobský z Těšína roku 1585 byl autorem divadelní hry ze starozákonných dějin o knězi Helim a jeho synech a jako podnětem k napsání byly zhoubné městské požáry. Hrálo se tehdy v městské škole (ve Václavské ul. čp. 8/I.). Po příchodu jezuitů do Klatov se divadelní činnost odehrávala v jejich koleji a posléze, od r. 1721, v latinském gymnáziu, v budově za jezuitským kostelem. Z tehdejšího ideologického a církevního hlediska 17. století šlo však spíše o hry náboženské. V menším měřítku se další hry prováděly ve farním kostele a na radnici. Po zrušení jezuitského řádu (1773) převzalo divadlo vojsko a společně s městem provozovalo činnost dále. Na sklonku 18. st. činnost divadla v objektu převzala správa hlavní německé školy, která působila v objektu čp. 148/I. po přestěhovaném gymnáziu do Písku. V té době se ve městě začaly objevovat potulné kočující ochotnické společnosti, nejdříve německé (H. Reiniko, Fr. von Berger aj.) a časem i české. Hrálo se v místních hostincích (U Bílé růže, U Černého orla, U Zlaté koule aj.). Zajímavostí je fakt, který je zaznamenán v archivních záznamech. Ten hovoří o tom, že hostinský „U Černého orla“ (čp. 162/I.) Václav Štádler dostal pokutu zato, že: „ ...se u něj v zasvěcený svátek hrálo divadlo.“ Také radniční budova zažila období mnoha divadelních her. Zde dokonce bylo povoleno (v r. 1819) v přední části radničního sálu zřídit dobročinné divadlo, jen s tou podmínkou, že se tady budou hrát „kusy“ stejné jako ve Stavovském divadle v Praze. Po roce však bylo po všem... Zlomovým momentem byl rok 1842, kdy v srpnu došlo povolení od gubernia zřídit stálé divadlo v prostorách bývalého jezuitského semináře. V přízemí, kde se vyklidilo vojenské skladiště, v největší klenuté místnosti, která je souběžná s dnešní Balbínovou ulicí, bylo přichystáno 88 křesel ve dvanácti řadách a podium. Opona byla zdobena městským znakem drženým štítonoši, lvem a pardálem. První představení se událo v sobotu 15. října 1842. V těchto prostorách již hrál samotný Josef Kajetán Tyl ( 4. 2. 1808 – 11. 7. 1856) se svojí společností. Tímto památným dnem pro Klatovy bylo 13. září 1845 a Klatováci viděli „Paní Marjánku, matku pluku“. Kapelu husarského pluku řídil Leopold Měchura. Pro velký úspěch se hra musela druhý den opakovat. Kromě sedících bylo přítomno mnoho desítek dalších stojících lidí. Tady, v těchto dvou dnech, nastalo něco, o čem později říkáme, že Klatovy přestaly být německým městem. Měšťané původem českým se začali postupně stydět, že doposud veřejně nemluvili česky. Zejména ženy a dívky kvůli Tylovi začali více používat svůj mateřský jazyk. O tom, že česká řeč v polovině 19. st. byla v Klatovech stále vůči němčině „v útlaku“, svědčí poznámka v cestopisu „Z Prahy k Šumavě a zpět“ od J. K. Zbraslavského (Jana Kašky) z r. 1845. Cituji: „I to jsme zvěděli, že tam (v Klatovech) mají také divadlo a dosti schopné ochotníky. Oni zvou, ale raději komiky velkých německých divadel k německým představením, než by na to pomyslili, aby v českém městě českému lidu po česku zahráli. Bůh je naprav a přiveď na cestu, po které budou muset za menšími městy poklusávati.“ V příštích 47 letech Klatovy ve svém „stánku umění“ dokázaly svůj um a zařadily se k předním městům jihozápadních Čech, kde se hrálo velmi kvalitní české divadlo. Bohužel v roce 1889 se v bývalém semináři hrálo naposled. Právovárečné měšťanstvo, jakožto majitel objektu, zde zřídilo spilku s varnou a někteří z vás si tady ještě pamatujete Měšťanský pivovar, který byl zrušen v roce 1950. V roce 1894 místní ochotníci vytvořily spolek „Tyl“ a začali stabilně hrát v hostincích „U Bílé růže“ na náměstí, „U Zlatého slunce“ v Komenského ulici, v „Besedě“ na náměstí, „U Menčíků“ ve Vídeňské ulici a později ve „Ville“ v Domažlické ulici za viaduktem. Tento stav trval do výše zmíněného roku 1920, kdy bylo dostavěno nové klatovské divadlo.

Zlom nastal osudovým požárem 10. června 1918, kdy v šest hodin večer začala od komína hořet střecha domu pana Bohuslava čp. 99/I. v Říšské ulici a důsledkem několika denního parna se oheň rychle šířil. Shořelo pět domů a výše zmíněné mastné krámy. Jelikož ještě byla válka, tak se spáleniště nechalo jen tak. Teprve na podzim, 26. září bylo ustanoveno „Družstvo pro postavení divadelního domu v Klatovech“. A tak se tak stalo. Město vykoupilo spáleniště od původních majitelů „krámů“ za 51 500 Kč. Dle plánů ing. Hanuše Hladíka z  Prahy byla stavba zadána staviteli B. Holmannovi, taktéž z Prahy. Se stavbou se slavnostně začalo 12. června 1919. Rok a dva dny po požáru. Řemeslné práce dodali z valné části místní živnostníci. Skoro již dokončená budova získala statut „Městské přednáškové, koncertní, biografické a divadelní síně.“ Ještě zmíním, že dekorace včetně opony namaloval, dle návrhu šéfa výpravy Národního divadla v Praze Karla Štapfera, akademický malíř téhož divadla, Robert Holzer. Dnes už však není, a nikdo neví kde je té krásné opony konec. Slavnostní otevření proběhlo v sobotu 18. září 1920 představením Smetanovy „Hubičky“ a druhý den v neděli bylo již první biografické promítání. Vlastenecky procítěný projev měl starosta města Ladislav Novák. Celá stavba stála skoro milión korun, i když původní rozpočet byl propočítaný na 645 940 Kč. Ceny materiálu a práce se po válce zvedly a také různé úpravy navýšily konečnou cenu. My však víme, že dané úpravy vedly ke zkvalitnění původního plánu. Proto máme pevné žulové schody místo betonových a další věci. I na tento městský projekt se dělaly sbírky a přijímaly dary od občanů a podniků. Několikaletá sbírka na fond u obce a na účet v městské spořitelně vynesla bezmála 80 000 korun.

V budově se také promítalo a vedle sokolovny to bylo druhé místo v Klatovech. Název kina před 2. sv. válkou byl „Biograf města Klatov“, ve válce Němci přejmenovali název na kino „Viktoria“. Po válce, v duchu osvobození, došlo opět na jiný název, tentokrát na kino „Květen“. Další úpravy budovy, hlavně jejího vnitřku následovaly v dalších letech. Velká stavební úprava byla prováděna v letech 1967 až 1970, kdy probíhala rekonstrukce jevištního a technického vybavení. Došlo však na degradaci původní štukové fasády a odstranění krásných reliéfů. Opravy si vyžádaly 4,5 miliónů Kčs a provoz byl zahájen roku 1971. Ovšem ne již jako kino, ale už jen jako divadlo. Také oficiální název subjektu je od té doby- SDS: Stálá divadelní scéna. Tato scéna byla v Klatovech zřízena v srpnu roku 1963 jako nástupnická organizace „Západočeského zájezdového divadla Klatovy“. To zde bylo od roku 1956. Za doby socializmu, v roce 1985 byl založen „Kruh přátel hudby“ a o rok později (1986) „Klub přátel divadelního umění“. Ještě předtím, v roce 1971, byl k divadlu přidružen smíšený pěvecký sbor „Šumavan“ a později jeho dětská odnož „Šumavánek“. Víte, že Šumavan byl založený 10. října 1861 a je tudíž nejstarším klatovským, doposud aktivním, spolkem? Všechny tyto aktivně činné spolky působí do dnešních dní a zejména poslední dva proslavily město daleko široko v naší zemi, ba i v zahraničí. Dnešní činnost je tak rozmanitá, že napíši jen to hlavní. Stěžejní úlohou je samostatná divadelní činnost. Do Klatov jezdí se svým repertoárem všechna významná česká divadla. Oblíbené jsou různé zábavné pořady, pohádkové představení pro rodiče s dětmi z cyklu: „Maminko, tatínku, pojďte s námi do divadla“, pořady pro mládež a samozřejmě koncerty interpretů populární hudby. Prostě a jasně, činnost našeho klatovského divadla je na vysoké profesionální úrovni. Jen tak dál.

Dva postřehy na konec.

Malou vzpomínkou uctím památku kamaráda nejen mého, ale mnoha a mnoha lidí v Klatovech, a nejen tady. Byl kamarádský, srdečný, obětavý, společenský a hlavně lidský. Měl jeden handicap a tím byla jeho tloušťka či nadváha. Ta byla také příčinou jeho předčasného skonu. Jistě už víte o kom je řeč. Ano, o zdejším kulisákovi Jiřím Fuglovi, řečeném „Fugas“.

Další vzpomínka je z pátku 28. prosince 2001, kdy v klatovském divadle probíhalo veřejné natáčení tehdy velmi oblíbeného zábavného pořadu televize Nova, „Country estrády“. Vidět na vlastní oči humorné scénky Ivana Mládka, Zdeňka Srstky, Milana Pitkina, „Sweet Sue“ Lenky Plačkové či „Kalamity Jean“ Lenky Šindelářové a k tomu slyšet pěkné písničky, byl skutečný zážitek. A ještě k tomu v únoru následujícího roku se na to dívat v televizi. Někteří, když byly záběry do hlediště, se také v televizi viděli.