20 let výročí 1989 - 2009
Dvacáté jubileum
Již několik týdnů je v Klatovském deníku výzva, aby se lidé podělili se svými zážitky, názory a vzpomínkami k blížící se mu výročí 20. let od revoluce v naší zemi. Můj názor je ten, že spíše nežli slovo revoluce bychom měli raději používat název- změna režimu, neboť na podzim roku 1989 již bylo v Evropě jasné, že „socialistický režim“ se dlouho neudrží, a šlo jen o to jakým způsobem se ve státě předá moc, a komu. Nebudu a ani nechci rozebírat či jinak analyzovat tuto dobu, neboť jak se říká: „Co člověk, to jiný názor“ a také „Co jsme si vybudovali, to máme.“ Spíše si myslím, že by mělo jít o určité zamyšlení, co nyní děláme dobře a co špatně. Dlouhé týdny jsem váhal jestli na tuto výzvu reagovat a jak. Po určitých vnitřních kompromisech jsem dospěl k názoru, že bych ve zkratce mohl odpovědět na tehdejší čas nějakou osobní formou a náhledem bez politických emocí, neboť lidský život není jen o politice, ale o úplně jiných hodnotách.
Rok 1989 byl vyvrcholením celkových změn v 80. letech 20. století jak v naší společnosti, tak v celé střední a východní Evropě. Každé desetiletí tehdejšího režimu (50., 60., 70., 80. léta) bylo v něčem specifické a nelze v určitých věcech srovnávat začátek a konec socializmu v Československu. Jen ta hlavní podstata, že menšina jedné strany vládla většině a to i za cenu použití různých nátlakových způsobů, zůstala po celou dobu stejná. To samé i dnes, když jsme prožili hektická 90. léta 20. st. a nástup současné krize v prvním desetiletí 21. století. V těchto dvaceti letech „novodobé demokratické“ společnosti jsme zažili takové rozdíly, že člověk uvědomující si překotný vývoj má někdy v myšlenkách obavy z toho co bude za dalších 20, 50, 100 let, protože dravý nástup nadnárodních celosvětových společností nemusí být zrovna ta správná cesta lidstva. Ale jak již řekl antický básník Ovidius: „Omnia mutantur, nihil interit“ – „Vše se mění, nic nezaniká.“
Co se týče osobního života, tak i tento rok v mém případě byl zlomový a určující. Rok předtím jsem se vrátil „ze světa“ do rodných Klatov. Od roku 1978 s určitými návraty jsem byl v mnoha pracovních kolektivech, včetně internátu v Plzni a vojenské služby v Žamberku. Zajímavé práce byly ve východoněmecké Geře či ve slovenských Pliešovcích. V Preciose jsem brousil šatony, jejich hodnota byla větší než stříbro, ve výšce z výsuvné plošiny opravoval paneláky či kilometr pod zemí v dole Hlubina v Ostravě zazdíval vytěžené štoly. Zde platí klasické: „Vše co jsem dělal, dělal jsem rád...“ Jak jsem již uvedl, v r. 1988 jsem se vrátil do Klatov a nastoupil do podniku Restaurací a jídelen (RaJ), kde jsem zažil poslední tři zlaté roky. Byl tady výjimečně přátelský kolektiv, kde na technickém oddělení se stmelovali „ti shora s těmi dole“. Za dva roky se udělala Kolonáda a Beseda. Bylo tolik práce, že naše zednická parta musela odmítat výhodné nabídky. A to jsme dělali i na vedlejší pracovní poměr a ještě k tomu „melouchy“ za 30 korun za hodinu (dnes cca 240 korun za hodinu nedostanete). Člověk by se pomalu upracoval. Bylo to tím, že od r. 1988 se pracovní a ekonomická situace ve státě uvolnila i pro jednotlivé občany. Lidé z našetřených peněz začali hromadně investovat do oprav a novostaveb svých příbytků. Stát si držel hlavně moc politickou. Rok 1989 byl prostě hektický jak pro společnost, tak i pro mne. V létě toho roku jsem požádal Františka kardinála Tomáška o realizaci svatby a 2. září v třebíčské bazilice jsme se po čtyřleté známosti s moji vyvolenou vzali. Svatba na Moravě byla perfektní, neboť tam přijeli osobně zahrát kamarádi ze skupiny Pepo. Ale víte, že se v životě nečekaně stávají i tragické události. Jak bych řekl, ze samého štěstí to neuneslo tchánovo srdíčko. Bylo to druhý den a my jsme už byli na svatební cestě. Mobilní telefony nebyly a smutný telegram na nás čekal v Klatovech. Tak tak jsme stihli pohřeb. Byl to pravý nefalšovaný vesnický „funus“, s průvodem, mší a hostinou, kde se sešla celá vesnice, jedlo se, pilo, zpívalo a všichni, hlavně vesele, vzpomínali...
Samotný listopad mě zastihl pracovně v Besedě na náměstí a na adaptaci podnikového bytu v Českém znaku. Já bydlel v Klatovech a manželka na Moravě. Jezdil jsem za ní jednou měsíčně stopem, abych ušetřené peníze dal do bytu. Jednou jsem měl pech, šel jsem pěšky z Jihlavy až do Třebíče. Tehdejší doba (1985-89) byla zajímavá, paradoxní, poznal jsem „dno společnosti“, ale přesto jsem to všechno překonal, a to díky lásce. Byli jsme mladí a měli jsme se rádi... Vše skončilo v únoru 1990, kdy se manželka přestěhovala za mnou do Klatov a předposledního března se nám narodil prvorozený syn. Začali jsme bydlet v novém bytě a symbolicky na prahu nových svobodných let jsme otevřeli novou kapitolu našeho života. Dnes s již velkými syny jsme společně oslavili 20. výročí naší rodiny a navzdory různým těžkostem a problémům (kdo je nemá) si ceníme celistvosti rodiny a současnou svobodu pohybu, činnosti a ventilaci názorů. Osobně i všeobecně.
Co říci a napsat závěrem? Hlavně to, že každá doba či jakákoliv činnost má své klady a zápory. Spíše jde o to, jací jsou lidé. Možná, že je nějaká morální a politická krize systému a společnosti, vztah k přírodě také není ideální, generační náhledy jsou pochopitelně odlišné, ale jak tak se člověk v historii „štourá“, tak poznává, že není nic nového pod sluncem. Spíše jde o to nedělat ty samé chyby, které dělali naši předkové před námi. A z osobního pohledu je dnes důležité poznání, že dobré zdraví, uspokojící práce, vlastní bydlení, fungující rodina a spolehlivost blízkých a přátel je to nejdůležitější. A ještě jedno poznání v životě lidském je důležité. To je mnohdy vykoupeno velkými citovými ztrátami, zklamáním a duševní bolestí. To je, že nelze lidi „škatulkovat“ dle postavení, vzdělání, víry či ideologického přesvědčení, ale jen dle toho, jestli je člověk „dobrej nebo zlej“. Jedno z mých přání je, abych potkával jen ty lidi z první skupiny... Jak kdysi řekl Cicero: „Amicitia nisi inter bonos esse non potest“ – „Přátelství může být jedině mezi dobrými lidmi.“
