Přátelé české historie

Mlázovy

Vesnička 3 km severozápadně od Kolince nalevo od Boříkovského potoka a rybníka Mlázov. Východně je vrch Petřiny, západně vrch Hůrka, kde bylo pravěké a později slovanské hradiště. Devizou obce kromě památek je malebná okolní krajina. Nejhodnotnější je raně gotický kostel sv. Jana Křtitele ze začátku 13. st. s dochovanou křtitelnicí. Vedle je barokní zámek dostavěný roku 1721 na místě staré tvrze. Dnes díky rodině Šperlovým opět přitahuje turisty a návštěvníky. Jezírko i zámecký park je přístupný veřejnosti. Dále zde najdeme oblíbený western saloon U Podkovy a šumavskou Pohádkovou chalupu s hradem „Troškov“.

Jak je vidět, tak je tady stále rušno a dle dobových zpráv tady bylo rušno i tenkrát. Akorát, že někdy to bylo smutné či tragické. Tak například. V sobotu 26. března 1904 o půl sedmé večer vypukl na půdě chalupy č. 28 rolníka Františka Kohouta oheň  a záhy se rozšířil do okolí. Shořely hospodářství č. 27 Josefa Leracha, č. 26 Josefa Jílka a č. 29 Jáchyma Pytla včetně většiny nábytku, obilí, prádla, strojů, nářadí a také hodně hus a slepic. Prostě katastrofa. Škody šly do tisíců a pojistky byly poloviční. Sice přijeli na pomoc dobrovolní hasiči z Kolince a Velhartic, ale požár ukázal na nepřipravenost místních. Vždyť na začátku se dá toho nejvíce zachránit. Mlázovští však neměli, kromě zámecké stříkačky, jediného háku, koše na vodu či žebříku. Také voda byla mimo obec. Co však bylo nejvíce zarážející, bylo chování místních občanů. Místo aby pomohli hasit, tak s rukama v kapsách a fajfkou v hubě u silnice zevlovali. Jak píše tisk: „Kdyby se všichni lidé tak chovali, jako tito mlázovští necitové, shořelo by kde co, a možná že by shořel i mnohý ten zevloun.“  I po sto letech v naší době se u různých neštěstích srocují různí zevlové...

Toho roku, 1904, 3. května se stalo další velké neštěstí. To Jáchym Pytel měl u své chalupy, která mu 26. března vyhořela, vykopanou díru, kde  hasil vápno na stavbu nového domku. Jeho tříletý synek Jeník byl opodál a tak ho otec vyzdvihl na vůz, aby nepřekážel v práci. Mezitím co míchal vápno, hošík s vozu sklouzl tak nešťastně, že spadl hlavou přímo do vápna. I přes okamžité otcovo vytáhnutí si hošík několikrát lokl vápenné kaše a jak víme, jedná se o žíravinu, tak ve velkých bolestech druhý den ráno zemřel. Stále se stávají smrtelné úrazy, i v dnešní době, a tak bychom měli být při jakékoliv manuální práci velmi obezřetní a opatrní nejen na sebe, ale i na osoby v blízkém okolí. Stačí malá nepozornost a v mžiku je průser.

Je pravda, že za něco si můžeme také sami. O tom psaly noviny 15. dubna 1911. Jednalo se, že v mlázovské hospodě „U Procházky“ v neděli po mši notně pila známá místní hospodská společnost a s nimi i jistý místní občan, známý pod přezdívkou Andrýsek. K večeru, když již byl notně opilý, dal hlavu na stůl a usnul. Nejdříve se ho kamarádi z „mokré“ čtvrtě pokoušeli vzbudit, lomcovali s ním, bouchali do stolu, ale vše bylo marné a tak ho nechali spát. Když již byla půlnoc a šlo se domů, chtěli ho zvednout, ale zjistili, že je již několik hodin „tuhej“. Jo, upil se k smrti...

Také v místním chudobinci bylo někdy „veselo“. Na jaře 1925 se tady porval 56. letý František Ouda se svými nocležníky. Jednomu z nich Josefu Ježkovi, který bránil napadeného, vrazil kudlu do zad a těžce ho zranil. Poněvadž byl Ouda již třiašedesátkrát! soudně trestán, byl krajským soudem v Plzni poslán na 15 měsíců do „basy“. Hm, hm, starý strom již nelze „vohnout“...

Tětětice

Malá vesnička, cirka 7 km západně od Klatov na východním svahu 713 m. n. m. vysokého Velkého Bítova. V současnosti je využívaná hlavně chalupáři pro rekreační účely. V zatáčce na návsi malý rybníček a nedaleko zdevastovaná kaple sv. Isidora (dříve sv. Vojtěcha). U ní je vjezd do hospodářského dvora zdejšího barokního zámku z let 1713-20, který nechal postavit František Albrecht Hrobčický. Dlouhá desetiletí tady bylo Jednotné zemědělské družstvo a současný stav je přímo havarijní. Zámek byl na pokraji své zkázy, dnes je zde udělané statické zabezpečení. Ve vsi je zajímavá chalupa č.15 se sýpkou.

Před více nežli sto lety tu žil nádeník Tomáš Balák, kterému umřela žena a on zůstal s dětmi sám. Měl syna Vašíka a dceru Aničku. Po čase se rozhodl, že půjde hledat štěstí do Vídně. Také se časem znovu oženil, ale přes všechny snahy o změnu svého života zůstával často bez práce. Možná k tomu přispívala i jeho nátura, protože bývával surový a hrubý. Poměry rodiny byly bídnější a bídnější, jen nouze a hlad. Jeho nová žena, která byla mladá, 23. letá, a Baláka si vzala hlavně kvůli soucitu k neopatřeným dětem, posluhovala v jiné domácnosti a skrovný výdělek stačil jen na nejnutnější obživu. Situace se vyhrotila, když vinou neplacení činže se museli z pronajaté místnosti vystěhovat. Daný stav byl kriticky zoufalý a vyžadoval radikální řešení. To také přišlo. Klatovský Šumavan ze 4. 2. 1893 přinesl zprávu o tom, že tětetický rodák Tomáš Balák neunesl svoji tíživou situaci a vypitím otrávené kávy sprovodil ze světa nejen sebe, ale i mladou manželku a sedmiletou dcerku Aničku. Devítiletého synka Vašíka se podařilo zachránit, protože této kávy vypil malé množství. Na obecní náklady byl dopraven zpět k příbuzným do Tětětic. Co k tomu říci? Jen to, že každý! člověk je ze zoufalství schopen čehokoliv, ale přesto, pokud je „ztracen ve světě“ a má ještě někde domov, či vztah k rodné hroudě a možnost vrátit se, tak se má vrátit domů a pokusit se znovu postavit na vlastní nohy...

Je však pravda, že někdo řeší svoji situaci radikálně, ale tato situace vůbec vážná není. Jak se dovídáme ze starých záznamů, tak v Tětěticích  bydlel zedník Josef Šleis, který chodil přes Doubravu do Balkov za svoji milenkou Marií Škopkovou. Týden co týden, hlavně v neděli. Jednou, opět v neděli 11. srpna 1907, takto znovu přišel do Balkov na návštěvu ke své milé. Potěšil se s ní, pomiloval a když večer kolem šesté hodiny měl jít domů požádal ji, aby ho šla vyprovodit. Na cestě v lese Kněžské Hory najednou Šleis vytáhl revolver a čtyřikrát po Škopkové vystřelil. Následně utekl do polí. Lidé z blízké Řakomi zraněnou donesli domů a vyrozuměli klatovské četnictvo. Šleis ze strachu domů nešel a noc přečkal venku v lese. Druhý den po něm četníci pátrali a také ho v polích mezi Věckovicemi a Drslavicemi vypátrali. Když ho obklíčili, tak se jim Šleis přímo před očima dvěma ranami do srdce, sám zastřelil. Ano, máte pravdu, taky si říkáte o zbytečně zmařeném lidském životě. Marie Škopková byla mladá a silná (22 let), takže se ze zraněních, která nebyla životu nebezpečná, zotavila. Co se však mezi nimi stalo, to se nikdo nedozvěděl a již nikdo nedoví. Jistá tajemství jdou až za hrob. Jen ten křížek u silnice je tam dodnes...

Kolinec

Městečko na necelé půli cestě do Sušice při říčce Ostružné, kdysi zvané Pstružné, pod majestátným Vidhošťem. Začátek trvalého osídlení lze datovat do 11. až 12. století v souvislosti s rýžováním zlata. První písemná zmínka je z r. 1290 a Kolinec patřil ke věnu české královně. Později byl přičleněn k velhartickému panství. Povýšení na město bylo patrně roku 1384. Na náměstí empírový zámek (1815) na místě bývalé tvrze. Od r. 1838 v držení Taafů a od r. 1921, doteď, základní škola. Kostel sv. Jakuba Většího je románsko gotického původu s věží z r. 1854. Přes Kalný potok vidíme barokní kamenný most, který je technickou památkou a před pár lety byl málem zbourán.

Kolinec byl vždy bohatší nežli vsi v okolí, takže se tu kradlo poměrně dost. A kradli chudí i bohatí, jako dnes. To se jednou v noci na 25. června 1904 rolníku Emanu Šosovi ztratilo tele v ceně tehdejších 60 korun rakouských. Poněvadž od jara toho roku bylo takto smělých krádeží povícero a nejen v okolí Kolince, ale také Hrádku bylo četnictvem vysloveno podezření, že tyto navlas stejné krádeže páše jeden a týž člověk. Tuto kriminální teorii v praxi potvrdil místní strážmistr Tarantík, který se svým závodčím Velhartickým dělal noční pochůzky na vytipovaných místech. Úsilí se vyplatilo a stopa je dovedla až do statku bohatého sedláka v Čermé č. 27 Františka Širokého. Dalším pátráním a výslechem bylo zjištěno, že krádeže domácích zvířat měl na svědomí společně se synem Jakubem. Jedno přísloví říká, že s jídlem roste chuť, takže netřeba se divit. I dnes někteří bohatí, chtějí stále víc a víc...

Že touhy po zbohatnutí měl i sloužící lid, to je patrné ze zprávy datované 3. 12. 1904. V Kolinci u řezníka a hostinského v jedné osobě Mořice Herrmanna, sloužil jako čeledín jistý Karel Reitmaier ze Zhůří. Jelikož sloužil poctivě a dobře se choval, pojal pánovu důvěru. Byl také posílán s penězi či pro peníze a vždy svůj úkol bezezbytku splnil. V listopadu toho roku proto Herrmann poslal Reitmaiera pro dobytek do Sušice a dal mu sebou 320 korun. A zde dopadla kosa na kámen. Čeledín se do oběda nevrátil, ani večer a ani druhý den, takže byl udán a bylo vyhlášeno pátrání. Při něm četníci zjistili, že Reitmaier se cestou zpět zastavil v Mokrosukách v hospodě u paní Löffelmannové a seznámil se tady s dvěma cizími muži, kteří hráli karty. A zde došlo ke zlomu. Pokušení „vyhrát“ nějaké své peníze byla tak velká, že kouzlu „čertovských obrázků“ ihned podlehl. Vždyť proč by měl mít hodně peněz jenom pán, že. Jenže jak to bývá, většinou o ně při kartách přijdete. Myslíte na mamon a ne na taktiku a v tom je ten kámen úrazu. Ještě štěstí, že prohrál malou část a včas skončil, mohlo to dopadnout tragicky. Takhle dostal jenom strach a nejbližším vlakem ujel do Horažďovic a poté přes Plzeň, Prahu do Vídně. Zde byl četníkem poznán a zatčen. Při prohlídce u něho bylo nalezeno ještě 275 korun a 32 haléřů. Rada do života. Vyvarujte se hazardu, myslíte jenom na peníze a proto nemáte šanci. Prohrajete svoje úspory, protivník vám „milosrdně“ půjčí, ty také prohrajete a dluhy vám můžou drasticky změnit život.

Plánice

Městečko, či spíše menší venkovské město, které řadíme historicky mezi města poddanská. Leží 15 km východně od Klatov při jižní části Plánického hřebenu, což je nádherný přírodní park. Na východě obec obtéká řeka Úslava, v této části horního toku známá jako Bradlava. Písemná historie začíná rokem 1144, kdy tato oblast patřila nepomuckému cisterciáckému klášteru. Později pod panství Zelené Hory.  Málo známá je hornická historie města. Městem od r. 1397. Dominantou je barokní kostel sv. Blažeje, původně gotický. Na místě staré tvrze prostý, později hodně přestavěný, zámek. Plánice jsou rodištěm jednoho z nejslavnějších Čechů, technika a vynálezce, Františka Křižíka (1847-1941).

A jakýže tady byl kdysi život? V principu stejný jako dnes. Lidé mají stále stejné potřeby a dělají stále stejné lumpárny. Tak například. Odpoledne 10. září 1903 šla 73. letá Anna Strnadová, výminkářka z Habartic z Plánice pěšky domů. Když minula plánický hřbitov pocítila, že ji někdo tahá za sukni. Obrátila se a spatřila 16. letého učedníka Václava Brůhu. Vyzvala ho, aby si šel vlastní cestou, ale Brůha toho nedbal, stařenu povalil a snažil se ji prošacovat. Strnadová volala o pomoc a když Brůha viděl, že někdo přichází, dal se na útěk. Později u plzeňského soudu prohlásil, že byl opilý a že nic neví. Přesto byl odsouzen za zločin veřejného násilí na jeden měsíc žaláře. Takže, ať jste mladí či staří, vždy zachovejte chladnou hlavu a křičte o pomoc.

V tomto kraji byli lidé čiperní a pohybliví i ve vysokém věku. Všichni víme o matce Františka Křižíka, Marii, která chodila ráno za tmy do Klatov pro čerstvé rohlíky, které následně prodávala a také jak chodila pěšky do Prahy za svým synem a nosila mu domácí proviant na přilepšenou. Zemřela ve 92. letech. A byli zde i jiní. Tak například 21. srpna 1903 zemřela Eva Kubíčková, vdova po bednáři, která se dožila sta let a osmi měsíci. Až do své smrti vycházela na ulici a měla dobrou paměť... Taky myslíte, stejně jako já, že bychom si takové stáří přáli? Být ve sto letech mobilní, soběstačný a mít hlavu v pořádku? Já tedy ano.

Přesto byli někteří tací, kteří veselou mysl moc neměli a stále sakrovali a lamentovali. Takový byl, snad jen občas, Václav Hředecký z domku č. 84. Zrovna na Nový rok, 1. 1. 1934 chodil nervosně po dvorku, pobručoval a různými nadávkami si odlehčoval. Čert ví, co se mu stalo, ale soused, úředník berního úřadu, Jan Brůha slyšel jak Hředecký mluví o tom, že je škoda starého Rakouska a že toho, kdo Rakousko rozparceloval, měli oběsit. Brůha neváhal a vše oznámil místnímu četnictvu. Při dalším vyšetřování se vzpomnělo na další řeči, jak je všechno špatné, že peníze půjdou dolů, že do dvou měsíců bude válka a jiné, které Hředecký vedl před dalšími lidmi. Dostal se až před soud, kde se hájil tím, že je často ve špatné náladě, že těch starostí se živobytím je přespříliš a tak prý není divu, že si člověk zasteskne, huba ujede, aniž ví, jakým způsobem to činí. O státu československém nic špatného říci nechtěl a ani neřekl, ale doznal, že želel rozpadu Rakouska. Pro pobuřování proti státu a pro přečin rušení obecního míru dostal trest 14 dní vězení...  Byly doby, kdy za řeči proti státu člověk dostal roky vězení a dnes za dalece výraznější nadávky nic. A to máme „blbou“ náladu kvůli finančním problémům téměř skoro všichni...

Horažďovice

Město na řece Otavě v Prácheňské pahorkatině, 34 km východně od Klatov. Původně trhová ves založena Bavorem I., roku 1293 povýšena na město. V roce 1307 obléhal město český král Rudolf I. zvaný Kaše, který tady zemřel na úplavici. Později v roce 1399 město zažilo další obléhání, králem Václavem IV. Podruhé v Čechách zde bylo použito tzv. „velké pušky“ (děla). Městský vodovod vedený z úpatí Práchně vybudovaný Půtou Švihovským v r. 1503 byl v provozu do roku 1932! Ve městě je působivě položený areál renesančního zámku, ve kterém je zakomponován původní hrad (tvrz). Nedaleko zámecký pivovar Kinských. V části zámku najdeme muzeum s expozicí o perlorodce říční. Perle z Horažďovic byly velmi žádané. Dnes je po nich veta. Dominantou vedle zámku je bazilika sv. Petra a Pavla z let 1260-73. Vzácná je městská Červená (Pražská) brána ze 14. st. Je to druhá nejstarší dochovaná v celých Čechách. Z Horažďovic pocházel otec světoznámého rytce Václava Hollara (1607-1677).

Zprávy z Horažďovic byly trochu jiné, takové běžné zmiňování. Jako například o daru zdejšího kupce Eduarda Skály, který, jak se 27. 2. 1897 píše, oznámil Sokolu Horažďovickému, že věnuje na stavbu místní sokolovny padesát tisíc cihel. Či o přelití zvonu sv. Václava a archanděla Michala zvonařem Robertem Pernerem z Plzně v roce 1889. Nebo o tom, že vážený mlynář Korda zřídil při svém mlýně elektrické vedení, jehož část propůjčil obci k osvětlení ulic a náměstí. Dosavadní petrolejové lampy nejsou tak účinné. To se psal srpen 1903. Přesto klasická černá kronika uvedla jeden příklad z blízkého okolí.

V nedalekých Babinech (vlaková zastávka Horažďovice předměstí) bydlel chudý domkař, 38. letý Karel Herzig, který se živil různou pomocnou prací. Byl také invalidní, neboť na srbské frontě byl střelen do zadku, na frontě ruské do nohy a v Itálii ho zasypala zemina po dělostřeleckém výbuchu. Ze všeho utrpěl nervový šok a z něho stálou třesavku. Dne 16. ledna 1929 v nádražní restauraci zapíjeli ledaři konec ledování pro zdejší hospodu, hlučně se bavili zpěvem a hrou na harmoniku. Na ní hrál Herzig, který si takto něco přivydělal. Před půlnocí vlakem přijela z Prachatic vojenská eskorta vedená četařem Matějem Melkou, který spolu s vojínem Václavem Ondokem doprovázel a zajišťoval převoz vojína Jana Kovaříka k plzeňskému diviznímu soudu. Vlak zde končil a museli počkat na první ranní vlak. Kovařík byl nedisciplinovaný voják, situace využil a zašel do hospody, kde se zapojil do zábavy. Kolem jedné hodiny v noci již byli všichni řádně opilí a tak hostinský řekl „šlus“ a již „nenalejval“. Co se následně dělo venku, na to se odpovědi aktérů různí. Do nádražní kanceláře byl přiveden zkrvavěný a pořezaný Kovařík, který udal, že mu to udělal „ten malý harmonikář“. Naopak Herzig tvrdil, že ho voják napadl, zmlátil a on se jen bránil naleznuvším nožem v kapse. Ani pozdější výpovědi dalších aktérů nevnesly jasno do případu, jen fakt, že zraněný Kovařík do tří hodin zemřel. Dne 21. května toho roku byl v Klatovech soud, který řešil, zdali Herzig úmyslně vraždil nebo jen zabil. Obhájce, advokát Karel Nejdl ve své řeči uvedl, že obžalovaný jednal v sebeobraně, nebyl mu prokázán vražedný úmysl a hlavně, že vinou těžké nervové choroby, která ho ve chvílích rozčílení zbavuje smyslů jednal v afektu jako zvíře zahnané do kouta. Síla je v takové chvíli veliká, takže se stalo, že malý, 155 cm vysoký Herzig „zneškodnil“ robustního, 185 cm vysokého Kovaříka. Řeč musela asi zapůsobit, neboť porota vynesla odpověď, že sice šlo o zabití, ale v pomatenosti, takže rozsudek byl osvobozující. Zdali Herzig skončil v Dobřanech či nikoliv, to nevíme, ale víme, že z nevinné zábavy vzešla zbytečná smrt. Proto si pamatujte, až půjdete „chlastat“, že v hospodě „uvnitř“ je jiný atmosférický tlak nežli „venku“, takže lehce vás to „praští přes hlavu“ a najednou dostanete „okno jak výkladní skříň“. Pak člověk udělá něco, čeho následně lituje a nejraději by čas vrátil zpátky. Jenže ono to nejde, takže bacha nato...