kapitola 1 - 5 - Běšiny, Petrovice, Kydliny, Luby, Týnec
13. 1. 2011
Běšiny
Obec 10 km jižně od Klatov v širokém údolí Drnového potoka. Prvně písemně zmíněné v roce 1379, již jako sídlo rytířů Běšínů z Běšin. Jejich tvrz byla v 1. polovině 17. st. renesančně upravena. Později, v 18. st. zde vznikla sýpka a v dalším století, lihovar. Uprostřed obce je kostel sv. Václava z r. 1781. Představte si, že to byla kdysi jenom zámecká kaple z r. 1654. Pro ostatní obecní lid byl v provozu farní kostel sv. Bartoloměje na východním kopci vzdáleném cca 2 km. Lidé tehdy více chodili, měli lepší fyzickou výdrž a tak nějakých 210 metrů převýšení do kopce pro ně nebylo nic. V Běšinech najdeme Žižkovu lípu a také pomník Mistra Jana Husa. Občas se tady něco stalo, že o tom psaly noviny až v Klatovech. Například.
Dne 15. července 1908 v usedlosti rolníka M. Boublíka, se bourala stará kamna. Z požárních důvodů je nutné, čas od času vyměnit stará za nová. Bouraly se opatrně, protože některé dobré cihly se ještě musely požít na stavbu nových kamen. To víte šetřit se muselo. Při práci jeden dělník našel starý lněný pytlík. Jaké bylo všeobecné překvapení hospodáře, když zjistil jeho obsah. Bylo v něm na dvě kila dobrých stříbrných křížových tolarů z doby Marie Terezie. Pro pochopení čtenáře uvádím, že to je asi tak sedmdesát kusů. Jeden z nich byl darován klatovskému muzeu, zbytek jako nálezné prodáno a ze získaných peněz si Boublík nejen postavil nová kamna, ale i jistě ještě opravil něco na chalupě...
Další příhoda je bohužel smutná a tragická. Jak píše dobový list z 11. listopadu 1908, pracoval jistý Jan Matějka, příslušný do Běšin u Klatov u podnikatele staveb Rudolfa Mayredera v Aigelsbachu v Horních Rakousích. Již nikdo nezjistí, co se vůbec stalo. Možná to byla ztráta našetřených peněz, možná ztráta práce, či jen momentální duševní zkrat, ale faktem je, že dotyční do jedenácté hodiny večerní popíjel s přítelem v místním hostinci. Před zavřením odevzdal hostinskému peníze, kolegovi hodinky a se slovy, že jich nebude více potřebovat, odešel z hostince. Po chvíli zaduněla rána a Matějka byl nalezen na nedaleké louce s roztrhanou hlavou, což si způsobil tím, že si zapálil dynamitovou patronu v ústech. Brrr. Hrozná smrt.
A do třetice. Ve středu 10. února 1889 v šest hodin večer jely po cestě křižující se s tratí, seshora od Čachrova dva vozy s nákladem piva. Když první z nich přejel koleje a sjíždět chtěl na cestu, spadla železniční závěra právě za koně, takže vozkovi nezbývalo než koně vypřáhnout a vůz nechat na trati. Brzy na to přijel vlak, jehož parostroj (lokomotiva) narazil na zadek povozu, který se převrhl a polámal. To víte, trať byla necelý rok v provozu a lidi ještě nevěděli jak se chovat před přejezdem. Hlavně, že se nic nestalo lidem, říkáte si. Ale stalo. Přišli o pivo. Větší část sudů byla zničena a pivo vyteklo. To bylo škody, že. A těch řečí, když v hospodě, kde čekali na nový závoz, došlo pivo a štamgasti museli jít předčasně domů...
Petrovice
Středisková obec 12 km severovýchodně od Klatov nedaleko Měčína. Obcí protéká Petrovický potok a na návsi se rozprostírá místní rybník. Kdysi ve středověku tady byl panský statek a z majitelů drobné místní okolní šlechty víme, že se někteří psali „z Velkých Petrovic“. V 19. století velmi bohatá ves s mnoha hospodářskými dvory. Dominantou dnešní obce je na návrší kaple sv. Vojtěcha, v 18. st. barokně upravována. Zvenčí u zdi nalezneme kamenné, tzv. „Vojtěchovo lóže“. To ještě z doby konce 10. století, kdy tudy sv. Vojtěch procházel, když šel pěšky z Říma do Prahy a na tomto velkém kameni přenocoval. A nějaká příhoda z dob minulých? Ano, byla by.
V roce 1868 jistý místní občan porážel višňový strom, který již tři roky nenesl ovoce. Když byl strom ze země vyvrácen, objevil se pod kořeny stromu na plocho položený kámen. Když byl vyzvednut, objevil se kožený sáček a v něm značná suma stříbrných tolarů. To bylo příjemné překvapení pro nálezce, a bylo po nouzi... Pokud to dotyčný nepropil, protože jak s pokladem naložil, to již nevíme.
V nedalekých Petrovičkách se stala smutná událost. Syn tamního zámožného sedláka Ferdinand Havel, kterého si otec nedávno vymohl z vojny, aby mu pomáhal v hospodářství, protože jiné děti neměli, se 11. října roku 1891 zastřelil. A proč, když byl tak mladý? Pochopitelně z nešťastné lásky. On se totiž zamiloval do místní chudé dívky, ona jeho lásku opětovala a oba dva mladí se chtěli vzít. Avšak jeho rodiče tomuto nerovnému vztahu nepřáli, proto raději volil smrt. Zastřelil se dobře mířenou ranou přímo do srdce. Zármutek a bol rodičů, jimž z pěti odrostlých dětí zůstal jen jeden jediný na živu, byl nepopsatelný. Tady není co dodat, jen dodávám ponaučení: nikdy nebraňme lásce...
Kydliny
Malebná vesnička zhruba 5 km východně od Klatov, kterou si písemně připomínáme již od roku 1379. Hlavní dominantou je románsko gotický kostel sv. Václava, jehož zachovalost ho řadí mezi vzácné kulturní památky. Uvnitř je česky psaná náhrobní deska Arnošta hraběte z Thunu a Hohenšteina z roku 1827. Zajímavostí je jistě fakt, že Kydliny byly od středověku samostatným zemanským sídlem s tvrzí. A to až do roku 1685, kdy přešly ke statku Obyteckému.
A co, že se psalo v dobových novinách? Takže například v neděli 24. dubna roku 1870 zemřel v Kydlinech Jan Smáha z nedalekých Hoštic. A jak? Ráno v hospodě vypil dva žejdlíky sprosté (obyčejné) kořalky, na čemž byl vyveden ven před hospodu, kde tvrdě usnul. Když již mnoho hodin spal a odpolední hosté začali do hostince chodit, tak se ho hostinský snažil probudit. Avšak marně. Dotyčný byl již hodnou chvíli mrtvý a „spal“ na věky spánkem spravedlivým... Jaká, že byla příčina pití takového množství kořalky, to se již nikdo nedoví. Lidé měli a stále mají životní problémy a starosti, ale řešit je kořalkou, je nerozumné...
V Kydlinech měli taky školu, dvoutřídku, a zde se v listopadu 1901 stala strašlivá tragická událost. Před ranním vyučováním se dvě žačky hřály u vytopených kamen a náhodně na jedné z nich, na desetileté Růžence Jandové, se vzňala zástěrka. Ostatní dívky s křikem vyběhly ven a přivolaly na pomoc řídícího učitele Jakuba Hrušku. Ten již toho moc nemohl dělat, neboť na dívce mezitím vzplály ostatní šaty takovým plamenem, že ho nebylo možno pouhýma rukama uhasit. Až teprve po hodné chvíli, kdy se před školu seběhlo množství lidí, byly na hořícím děvčeti šaty uhašeny, ale ta ubohá dívka byla již tak popálená, že vzdor lékařské pomoci přivolané z Klatov, téhož dne v noci těžkých bolestech zemřela. Jistě, že dnes je lékařská medicína na takové vysoké úrovni, že se zachraňují popálení lidé i s větší plochou popálenin a, že by možná dnes tato dívenka měla větší šanci na přežití. Ale v čem jsou lidé stejní, tenkrát i dnes je to, že jsou neopatrní, lehkomyslní, nedokážou eliminovat různá rizika nebezpečí a co hlavně je šokující, že když se něco stane, tak mnohdy nedokážou a někdy i nechtějí pomoci. I v krajních případech když jde o život, a to je smutné...
Že i tenkrát byla manželství méně šťastná ve kterých manžel bil svoji ženu je zřejmé z novinové zprávy z 10. května roku 1902. Již tehdy, když zákon nedovedl dostatečně ochránit ženu před domácím násilím, tak účinným prostředkem bylo zveřejnění této události v novinách. To proto, aby ostatní chlapi v hospodě věděli, že onen dotyčný je takový srab, který si na ně nedovolí, ale na slabou ženskou ano. To bylo i v případě Johany Míškové, která byla dva roky vdaná. Její manžel Václav se po ročním vyprchání zamilovanosti projevil doma jako sobec a surovec a to i přesto, že už měli spolu sedmi měsíční dítě. Tímto dal příčinu ženě, že stále častěji hledala ochranu doma u svého otce Jiřího Sedláčka z Měcholup. V té době se již situací zabýval soud. Na domluvu soudce, aby se žena se svým manželem smířila, se Johana rozhodla k mužovi vrátit. Ale sotvaže opustili soudní síň, muž začal při cestě do Měcholup, kde chtěli vyzvednout dítě, slovně napadat svoji ženu a i tchána. Došlo to tak daleko, že hádka propukla ve rvačku, při níž Míšek vrhnuv se na svého tchána tak nelítostně, že holí jej zmlátil a dva zuby vyrazil. Ten musel být odvezen do klatovské nemocnice. Surový zeť se po činu dal přes pole na útěk. Byl však četnickým závodčím Josefem Peškem u své sestry Lorencové v Soběticích vypátrán, kde se zbaběle skrýval v komoře. Byl odveden k okresnímu soudu, dán do cely a následně spravedlivě potrestán. Zda-li se však polepšil, to nevíme. Ono totiž povahu člověka lze jen těžko, a to pouze jenom ve výjimečných případech, změnit. Známe to i dnes, proto se hodně věcí v rodině „tutlá“, a až to poté „praskne“, tak se všichni diví... hlavně ti nejbližší sousedé a přátelé...
Luby
Starobylá vesnice, která se po druhé světové válce integrovala pod samosprávu Města Klatovy. První písemná zmínka je z roku 1316. Blízko Drnového potoka za mostem směrem na Sobětice, vidíme původní vodní tvrz, později hodně necitlivě přestavována. Nejvýznamnější památkou je gotický kostel sv. Mikuláše, přestavěný v 15. a 16. století. Z té doby pocházejí vzácné nástěnné ornamentální a figurální fresky. Zvláště zaujme v nadživotní velikosti sv. Kryštof. Na oltáři je staré vyobrazení města Klatov ze začátku 17. století. V obci je ještě kaplička sv. Jana Nepomuckého. Od lubského jezu vedl po vrstevnici umělý náhon k napájení vodou čtyřem klatovským mlýnům a ke kašně na náměstí. Tento celý vypracovaný systém fungoval od založení města až do roku 1904. Ve městě zanikal až do r. 1923, časti ve volné přírodě vidíme ještě v současnosti. Této části říkáme „Hluštička“.
Že se někteří naši předci chovali darebně k přírodě je dokázáno ze zprávy vytištěné 7. února roku 1885. Zde se píše o tom jak lubský občan Josef Šídlo uřízl poblíž Sobětic úplně zdravý švestkový stromek v ceně 15. zlatých. Zlomyslník nebyl znám, avšak stopa, kterou po sobě zanechal jej prozradila. Četníci, kteří pachatele po stopě pronásledovali nalezli v Šídlově bytě stromek rozsekaný a v komíně uschovaný. Za tento darebný čin byl Šídlo potrestán vězením a k náhradě škody. Dodatek zprávy měl varovný a výstražný charakter, ve kterém se zdůraznilo, aby tento případ byl výstrahou všem těm, kteří mají chuť stromky poškozovat a tím krajinu znehodnocovat. Nevím, nevím, jak by se to řešilo dneska. Každý druhý by byl zavřený a měl dluhy, neboť ohodnocení stromů je dnes vysoké. Ale jelikož se nikdo takovými „přestupky“ nezaobírá, tak se beztrestně kácí a kácí...
Některé rodinné problémy, někteří lidé řeší radikální cestou, střelbou. To je i případ zedníka Karla Brabce narozeného v Absdorfu v Dolních Rakousích. Jak píše dobový list z 29. března 1902, tak tento Brabec se oženil se starší vdovou Ludmilou Pálkovou, majitelkou lubské cihelny. Manželství to však nebylo šťastné, neboť již po šesti týdnech novomanžel ženu opustil a odplul do Ameriky. Skoro po dvou letech se vrátil a „řečmi“ o lepší budoucnosti dosáhl toho, že se k ženě nastěhoval. Neuplynulo mnoho času a Brabec znova svoji ženu opustil a odešel. Možná k mladší. Však to známe i z dnešního světa. Jenže se někdy stává to, že dotyčného vyhodí i ta druhá. Také Brabec se po nějakém čase objevil v bytě své ženy, která však již bohužel byla zklamaná, muže vyhodila a chtěla požádat o rozvod. Brabec nato odešel do Klatov, kde si koupil revolver a druhý den brzo ráno přišel domů. Žena ještě spala v posteli, když ji na prsa nasadil pistoli. Na pokřik ženy přichvátali do světnice staří rodiče a Brabce vtáhli zpět do kuchyně. Mezitím co Brabcová zavírala dveře, došlo k výstřelu. Kulka prošla skleněnými dveřmi a ženu zasáhla do pravé strany prsou. K raněné byl povolán doktor Mašek, který ji náboj, vězící asi tři centimetry v těle, vytáhl a uznal poranění jako lehké. U krajského soudu byl Brabec uznán vinným za lehké ublížení na zdraví a nebezpečného vyhrožování a dle § 99 tr. z. odsouzen do těžkého žaláře na čtyři měsíce, zostřeného čtyřmi posty a k pokutě deseti korun pro nedovolené nošení zbraně. Po propuštění z vězení Brabec údajně opět zmizel „za vodou“... Trest nic moc, uvážíme-li, že dnes by to byl minimálně pokus o zabití, ale i naše doba má trestní paradoxy. Za rasovou facku dostanete dva roky vězení, ale když autem zabijete tři lidi, tak „jen“ čtyři a půl roku...
Zajímavá, roztomilá příhoda se stala doma u Jana Friče, hostinského v Lubech. V jeho hospodářství došlo v červenci roku 1939, k přírůstku. Statná prasnice vrhla třináct čilých selátek, ale cecíků jich má však jenom jedenáct. V boji, který se rozpoutal o mateřské mléko, byla dvě nejslabší selátka odstrkována a možná by časem umřela, nebýt šťastného a dobrého hospodáře, který je vzal do kuchyně a tam jim dával pít „mlíko“ od kočky. Tak u jedné misky byly selata s kočkou. Prasátka si na mléku pochutnávala, ale když je dal pan Frič občas k matce, tak bylo pozorováno že přece jenom mateřské mléko jim chutnalo lahodněji. Je to stále osvědčený způsob jak poznat charakter a povahu člověka. Dle toho jak se chová ke zvířectvu a k přírodě. To co udělá jiným živočišným druhům, dokáže udělat i člověku... I když je také pravda, že někteří lidé jsou horší nežli zvířata a co si zaslouží, to si zaslouží...
Malebná vesnička s bohatou historií a zdaleka viděná díky široké Úhlavské kotlině. Najdeme ji 7 km jižně od Klatov a první písemná zmínka je již ze začátku 13. st. Dříve nežli o Klatovech. Také jako poutní místo je Týnec starší než naše město. Zázračná soška Panny Marie se tu začala uctívat již od roku 1666. Dominantou obce je jeden z největších barokních zámků v Čechách, stavěný přibližně v letech 1718-1722 G. B. Aliprandim. V současné době se dlouhodobě opravuje a jedná se tak o bohulibý životní úkol majitele. Druhou dominantou obce je gotický kostel Nanebevzetí P. Marie s přilehlým hřbitovem a kaplí- rodinnou hrobkou šlechtického rodu Kolowratů. Týnec je také rodiště spisovatele J. Haise, jehož rodná „roubenka“ je u kostela. Při staré cestě na Klenovou nalezneme renesanční boží muka z roku 1575.
Někdy se stane, že se do sebe zamilují i lidé, kteří mají odlišné náboženské vyznání. Dnes se to již tak nebere, přece jenom žijeme ve svobodnější době, ale kdysi to byl vážný problém. Jak píše dobový tisk z 23. února 1889, žil v Neznašovech mladý žid Jakub Kirschner a ten „zahořel“ láskou k chudobnému děvčeti z Týnce. Aby si ji mohl vzít, tak se chtěl nechat pokřtít a přejít na katolickou víru. Představitelé židovské obce se proti tomu postavili a dokonce nabízeli Kirschnerovi částku 1200 zlatých a dívce 1500 zlatých. V té době velmi slušné peníze na zařízení hospodářství či obchodu.. Ba i na samotného vikáře Formánka působili. Co naplat, mladí snoubenci vydrželi a tak nežli se vzali zažil Týnec zvláštní obřad. Křtění žida. Kmotrem byl přímo hrabě Leopold Kolowrat Krakowský a v kostele téměř celá vesnice. Že láska má ohromnou moc, to víme všichni, dovede měnit lidi i události. Jak je ale vidno, tak se v dnešní době ta pravá láska vědomě vyhýbá právě těm, kteří by potřebovali změnit...
Také neštěstí se Týnci nevyhýbalo, zvláště na podzim kdy byly hony. Jak se píše v tisku 22. října 1898, byla na týneckém panství pořádána honba na zajíce, ku které byl pozván důstojnický kadet od klatovských dragounů svobodný pán Magnevi. Jaký „lemplové“ oficíři sloužili v armádách to víme. Slovo odpovědnost neznali. Stalo se proto v Loretském lesíku, že tento šlechtic začal kolem sebe střílet na vše co se „hejblo“ a na tragickou událost bylo zaděláno. Také se „hejbnul“ hajný Antonín Mayer ze dvora Sobětického, otec dvou dětí. Jelikož dostal celý náboj do prsou, byl na místě mrtev. Že puška je v neopatrných rukách velmi nebezpečná zbraň to znají současní myslivci velmi dobře, neboť vinou „neodpovědného“ „vyhasl“ život nejednoho z nich, a stává se to bohužel pravidelně každý rok...
To, že některým lidem není nic svatého, to známe i dnes. Tenkrát by však člověk čekal více respektu před světskou i boží mocí ode všeho lidu. Že se tak nestávalo, tak o tom píše dobový Šumavan 26. dubna 1922. O co šlo? To se v noci na 23. dubna neznámí pachatelé vloupali do rodinné hrobky Kolowratů v úmyslu získat nějakou cennou kořist. Násilně otevřeli dvě kovové a dvě dřevěné rakve, ale nenaleznuvše nic cenného, odešli. Jeden z pachatelů, patrně ze zlosti, že žádné klenoty nenašli, vykonal před vchodem do hrobky svoji potřebu. Jak odporné. Správa týneckého velkostatku vypsala odměnu 500 korun a četníci vyhlásili pátrání. Nic se však neodhalilo. Však i dneska se „určití“ lidé (spíše všichni) svými neúspěchy nechlubí a dopátrat se tohoto zjištění je podstatně těžší...
